z kmene základního kry-; – kmen praes. dêla-jo-, dêla-je-, praes. stč. dělaju, 2. sg. děláš z dêlaje-šь stsl. dělaješi, 2. pl. děláte z dêlaje-te, 3. pl. dělajú z dêlajo-ntь, z kmene základního dêla-; – kmen praes. umê-jo-, umê-je-, praes. stč. uměju, 2. sg. umieš z umêje-šь stsl. umêje-ši, 2. pl. umiete z umêje-te, 3. pl. umějú, z umêjo-ntь, z kmene základního umê-; – kmen praes. kupu-jo-, kupu-je-, praes. kupuju, 2. sg. kupuje-š, 2. pl. kupuje-te, 3 pl. kupujú, z -jo-ntь, z kmene základního kupu-; – kmen praes. tes-jo-, tes-je-, praes. tešu, 2. sg. tešeš z tesje-šъ, 2. pl. tešete z tesje-te, 3. pl. tešú z tesjo-ntь, z kmene základního (zde zároveň kořene) tes-.
IV. Kmeny s příponou kmenotvornou -i. Na př. kmen praes. pros-i-, tьrp-i-, praes. 2. sg. prosí-š, trpí-š z -i-šь, 2. pl. prosí-te, trpí-te atd., z kmene základního pros-, tьrp-. Tvary praes. 1. sg. psl. prošą, tьrpą, stč. prošu, trṕu mají na pohled kmen -jo, ale bezpochyby vznikly analogií podle nesą, tešą atd., srov. § 7; o tvarech pak 3. pl. psl. tьrpętь, prosętь, stč. trpie, prosie v. § 14.
V. Kmen s příponou kmenotvornou -a. Toho druhu jest jediný kmen jьma-: je to kmen praesentní, jak se vidí na tvarech praes. 1. sg. stč. jmám stsl. imamь z psl. jьma-mь, 2. sg. stč. jmáš z jъma-šъ atd.; je téhož kořene jem-, jako jьm- v praes. jmu stsl. imą psl. jьmą atd.; a má kmenotvornou příponu -a, jьm-a-; příslušný k němu kmen infinitivní jest jьm-ê- stsl. imě- č. jmě-; srov. Wiedemann v Jag. Arch. 10, 655 sl. a Brugm. II, 959 a 1401. Původ přípony -a kmene jьm-a- je nejasný; někteří ji spojují s příponou -na skr. sloves třídy IX, ju-nā-mi, a vykládají tedy jъmamь stsl. imamъ z jьm-na-mь atd., Wiedemann Beitr. zur altbulg. Conjugation 1886 (upouští od toho výkladu v Jag. Arch. 10, 174), Jagić v Arch. 10, 174, Vondrák Altksl. Gramm. 238, Pedersen v KZ. 38, 348–353.
VI. Konečně jsou kmeny praesentní bez přípony kmenotvorné vêd-, dad-, j-êd- stsl. j-ad- z j-ēd-, j-es-, praes. vím stč. viem, dám, jím stč. jiem, jsem stsl. jesmь, z vêd-mь, dad-mь, jêd-mъ, jes-mь. –
Přípony, jimiž praesentní kmeny druhu I–V jsou utvořeny, můžeme nazývati také jejich příznaky; kmeny sem patřící jsou tedy příznakové; a naproti nim kmeny druhu Vl. bezpříznaké.
Kmeny příznakové končí se samohláskou, bezpříznaké souhláskou; proto bývají také nazývány ony samohláskové, tyto souhláskové.
Mezi příponami praes. -o a -e je rozdíl stupňový, jako v nesu-nosím, srov. I. str. 68. Kmen -o byl původně v 1. os. du., 1. os. plur. a 3. os. plur., v ostatních pak byl kmen -e: při tom ovšem nehledíme k 1. os. jedn. -ą, o jejímž původu v. v § 7. Bylo tedy kdysi: sg. 2. nese-šь, 3. nese-tь, du. 1. neso-vê 2. nese ta 3. nese-ta (-te), pl. 1. neso-mъ 2. nese-te 3. neso-ntь atp.; ale analogií uvedeno -e také do 1. du. a plur. a jest 1. du. stsl. nese-vê č. nese-vě, 1. pl. stsl. nese-mъ č. nese-m atd., srov. Schmidt v KZ. XXIII,
