v mor.: chlapci umí, hází BartD. 2, 281 (dač., vedle -ejí), děti rozumí všemu t. 138 (zábř.), lidé se schází Šemb. 41 (podhor.), oni umi t. 54 (laš.), (oni) rozumí Hoš. č.-mor. I, 73–74, holky sází hlavaticu t. V týchž nářečích tvary náležité trpí, prosí atp. trvají a nemění se v –ějí, -ejí, takže tu pak všecka slovesa vzorů nahoře vytčených mají -í; příklady z doby starší jsou: (práva) ješto sluší k dědičným zbožím Tovač. 17, mnozí pokušení ſnáſſý Kon. 449 a j., lidé pocházij Puch. 54ᵃ, (oni) propuſſtij Kol A. 1513, (oni) propauſſtij t. 1516, dvě kopě jemu schazij KolB. 1521, (hosté) přísluší Drn. 90 (140), (kteří) rozumí t. 73 (115), (děti) osiří t. 97 (140), mnozí příkladové se nachází Slav. 24, nynější časy toho nedopouští ŽerKat. 147, kteříž (plavci) nic nerozumí ČernHeřm. 250, knihy Čechům neſcházj Froz. 20, včeličky med snáší Voln. 22 atd.; také v nynějším jazyku knižném vyskýtává se tvar -í místo -ejí, na př. všickni umí Květy 1834, 324 atp. z neumělosti: spisovatel nebo řečník ví, že za vulgární trpějí, prosejí atp. je knižné náležité trpí, prosí, domnívá se, že také místo tvarů obecně užívaných umějí, sázejí atp. má býti umí, sází atd., a píše nebo mluví tak, ovšem chybně.
V nářečích, která mají ve vz. trpěti a prositi 3. pl. -iá atp., bývá stejná koncovka ovšem také v novotvarech sem náležících, na př. uḿá BartD. 1, 78 (val.), uḿa t. 127 (laš.), uḿo (-o z -á) t.
V nářečí pak lašském místy, kde v týchže vzorech jest -u a vlivem polským -um, jest také 3. pl. uḿu BartD. 1, 127, umiu t. 137 (sev.-opav.) a uḿum t. 127 a Lor. h.-ostrav. 53.
V Šemb. 142 čte se také: (vrchy) śe vypinâja, (lidé) ruhaja śe, na pohled novotvary -aja, za -ajú, podle ceša (= *tešá) tamt.; ale doklady ty nejsou dosti jisté, je tu také 3. pl.: (lúky) raduju śe t.
d) V nářečích východních, zvláště v moravských, vznikají ještě jiné novotvary tím, že se ve vzorech trpěti a prošiti ku praesentním kmenům trpi-, prosi- přivěšuje:
jednak koncovka -já, abstrahovaná s tvarů, jako jsou pl. 3. toṕá, robjá atp. (v. zde napřed), a vzniká tedy zakončení -i-já: trpijá, prosijá atd.;
jednak koncovka -jú (dial. obměněná v -jó atd.), abstrahovaná s tvarů, jako jsou pl. 3. děłajú, kupujú atd. (v. zde napřed), a vzniká tedy zakončení -i-jú (obměněné v -i-jó atd.): trpijú, prosijú atd.
Toto pak -ijá a -ijú dostává se analogií také do vzorů uměti a sázeti, zejména tam, kde také ostatní osoby praes. mají koncovky stejné, jako jsou ve vz. trpěti a prositi; na př. v nář. přer. je sg. 1. umim, kácim, 2. umiš, káciš atd. jako v sg. 1. sedim, prosim, 2. sediš, prosiš atd., proto vzniklo tu také v pl. 3. umijó, kácijó stejné se sedijó, prosijó atd.
Jsou tu tedy koncovky a tvary
-ijá: sedijá tam třé kohúti Suš. 259, trápijá mja tvé ostrožky t. 173 (z Komně); činijá, vinijá Šemb. 115 (horno-běč.), tuto ležijá dvá ludja t. 158 (slc., trnav.); s kvantitou změněnou
