359 a j. Působil při tom bezpochyby vliv tvarů měkkých, kde -o pravidelně se mění v -e, a byla tedy na př. 1. os. plur. tešemъ proti nesomъ, v aor. silném, kde není kmenů měkkých, střídá se žádané -o a -e pravidelně a bez odchylek, jež vidíme v praes. Srov. Uljanov, Rus. Filol. Vêstnik 20 (1888) 20 sl.
Co tuto o praesentní příponě -o, -e pověděno, platí také o -no, -ne a -jo, -je.
Když přípona -jo, -je přistupuje ke kmenu souhláskovému, spojuje se kmenová souhláska s příponovým -j- a vyvíjejí se tu náležité hláskové změny: z tes-j- je teš-, z met-j- je stsl. mešt- č. mec- atd.
Přípona praesentní -i je při slovesích vzoru tьrpi- inf. tьrpê-ti, a vz. prosi- inf. prosi-ti, a jeví se tu zřetelně v praes. sing. 2. trpíš, prosíš z -i-šь, 3. trpí, prosí z -i-(tь) atd., mimo 1. sg. stč. trṕu, prošu psl. tьrṕą, prošą a 3. pl. stč. trpie, prosie psl. tьrpętь, prosętь.
U sloves vz. tьrpêti je tedy kmen praes. tьrp-i- a v 1. sg. tьrṕą na pohled kmen tьrp-jo-, a v kmenových příponách -jo a -i = pův. -ḭo a -ī mohl by býti opět rozdíl stupňový, srov. Brugm. II, 1063 sl., t. 1081 sl. a Brugm. Kz. 525. Podle jiného výkladu jest tьrp-i- kmen vlastně optativní, utvořený z kořene souhláskového tьrp- příponou -i = pův. -ī (stupně nižšího, proti vyššímu -ḭē), srov. J. Horák, Z konjugace souhláskové 1896, 27 sl.; v 1. os. sg. trṕu psl. tьrṕą, tьrpją z tьrpi-ą, je koncovka bezpochyby analogií podle nesą, tešą atd., a v 3. pl. tьrpętь je téhož původu jako v dadętь atp., z pův. -n̥ti, srov. §§ 7 a 14 a J. Horák l. c. 48 sl.
U sloves vzoru prosili vysvětluje se kmen pros-i- takto: byla a) denominativa s kmenem praes. -i̯e (pro 2. sg. atd., jde tu jen o ty tvary praes., které mají v slovanštině zřetelný kmen -i), na př. skr. dēva-ja-ti adorat; když jméno, z něhož sloveso (denominativum) se tvořilo, bylo kmene -i, tedy měl kmen tohoto slovesa koncovku -i-i̯e, jak svědčí lit. daly-ju dělím z dali-s díl; vedle toho byla b) kausativa s příp. praes. -ei̯e, na př. skr. vēd-aja-ti činí vědomo, bōdh-aja-ti budí; do slovanštiny je z obého -ьje, kmeny kdysi rozdílné a) -i-i̯e a b) -ei̯e spadly v jedno; praesens slovanské mělo by vlastně býti a) gostьješь atd. (denom. z gostь) a b) vortьješь atd.; ale v b) byl pravidelný kmen inf. -ī, psl. vorti-ti lit. varty-ti; a tento kmen je přejat do praes.: 2. sg. prosi-šь, 3. prosi-tь atd. Srov. Brugm. II, 1134 sl. a 1144; poněkud jinak (i z ьjь pův. eje) Schmidt v KZ. XXV, 109. V 1. sg. prošu psl. prošą, prosją z prosi-ą je koncovka bezpochyby analogií podle nesą, tešą atd., jako v tьrṕą, v. § 7. O 3. plur. prosętь v. § 14.
17. Pro češtinu je tu dále ještě přípomenouti, co následuje.
1. Slabika kořenná bývá někdy dlouhá, proti krátké tvarů jiných, na př. sg. 1. mohu, 2. móžeš, 3. móže ... pl. 3. mohú, zovu-zóveš . . zovú, beru-béřeš. . berú atp.; o tom viz při vzorech a slovesích jednotlivých. Podnět a popud k tomuto dloužení podle domnění Vondrákova v Bezzenb.
