pak snídaní Jg., k snídaňó BartD. 2, 168 (brn.); a napodobením způsobu toho jest hádaní atp. ve spisích nč., na př. hádaní Pal. 3, 2, 362, t. 4, 1, 170, namáhaní t. 5, 2, 342, namáhaním t. 343, odbývaní t. 2, 2, 70, podáváním t. 53, spívaním t. 3, 2, 354, vypínaní t. 4, 1, 464, přijímáním t. 4, 2, 4, najímaní t. 564, rozjímaní t. 579, odpíráním t., nevšímaní t. 50, připomínaní t. 5, 2, 314 atd. (vedle zmáhání t. 4, 1, 464, rouháním t. 166).
V nářečích jsou tu ještě zvláštnosti jiné. Valašské ležéní, slyšéní n. slyšání, křičéní atd. bylo připomenuto již nahoře. Tutéž je místy: kašlaní, klekaní BartD. 1, 11 (rožn.). V nář. zlínském bývají typy u _ _ a _ u _, i když samohláska slabiky předposlední je jiná než -a-, zejména -e-: miɫování, malování, stavéní, dovoléní, choďéní, lešéní, proti kázaní, pálení, trápení ČMatMor. 1878, 4 a BartD. 1, 8.
Co bylo podnětem, aby se kvantita slabiky předposlední měnila, není zjevno. Snad působila kvantita rozdílná v příslušném participiu a jeho sklonění složeném, na př. brán a braný, slyšíno a slyšené atd., že nastávalo tu krácení, na př. stč. bránie nč. braní, tu dloužení, na př. slyšení a dial. slyšéní atd.
Měnou kvantity vznikají duplikáty, a ty berou na sebe časem rozdílný význam. Na př. je psáni ve významu τò γoάφειv a psaní epistola (v nář. zlínském a j. rozdíl opačný BartD. 1, 9), podobně stláni a stlaní (toto = stelivo), snídání (das Frühstücken) a snídaní (das Frühstück) atp.
Roztřídění sloves.
46. Slovesa dělí se v třídy. Dělení toho je třeba, když časování má býti vykládáno soustavně a přehledně V mluvnicích českých dějí se o to pokusy od XVI stol. počínajíc. Dělidlem jest nejprvé koncovka praesentu. Matouš Benešovský (1577) rozeznává konjugace podle samohlásky 2. (a 3. atd.) os. praes.: 1) mám máš má.., 2) chřadnu chřadneš.., 3) vidím vidíš.., a k tomu dále dvě copiosiores: 4) chápám spolu s chopím a 5) skloňuji spolu se skloním. Nudožerský (1603) rozeznává podle 1. os. sg. praes. konjugace 1) -ám, vzor volám, 2) -ím, vz. činím, 3) -u, vz. nesu, 4) -i, vz. šiji. Drachovský (1660) má konjugace 1) -á, faukám 2. sg. -áš atd., 2) -e-, vz. hniji, tresci, blednu, 2. sg. -eš atd., 3) -í- vz. sedím, 2. sg. -iš atd., jako Benešovský; a Rosa (1672) 1) trhám, 2) činím, 3) miluji, 4) vedu, zase jako Nudožerský. U Doležala vyskytuje se poprvé dělení podle infinitivu: 1) voɫati, 2) miɫovati, 3) ležeti, 4) učiti, 5) píti, 6) hrnouti (Grammatica slavico-bohemica 1746 str. 100–111; k tomu anomala, mezi nimi: jím, jsem, chci, mohu, řku, vím str. 91, a jinde: báti se, bůsti, dmouti, jiti jmu, hausti, másti, míti, moci, nésti, péci, spáti, vzíti, žíti žnu, plésti, hrýzti, jíti jdu, hřáti, káti, łáti, ɫámati, řezati, kázati, lízati,
