z koř. rek- v inf. č. réci stsl. rešti atd. kořenná samohláska plná, v impt. č. rci z psl. rьci atd. oslabená; a rovněž tak je z koř. žeg- inf. č. žéci stsl. žešti atd. z býv. žegti, a impt. č. žzi z býv. žьzi stsl. žьzi; je z koř. velk- inf. č. vléci stsl. vlêšti atd. z býv. velk-ti, a stsl. part. vlъklъ z býv. vьlklъ; atd. Kdysi bývala u věci té zajisté nějaká pravidelnost, t. j. jisté tvary měly v slabice kořenné samohlásku plnou, jiné pak oslabenou; ale časem vnikají samohlásky plné i oslabené také do tvarů nenáležitých, analogie ruší a zastírá bývalé tu pravidlo, jehož nyní zřetelně již nepoznáváme.
Poznam. Slabikou kořennou rozumíme tu, která se do slovanštiny vyvinula z bývalého kořene prostého, na př. nes- z pův. neḱ-, bъ- a by z pův. bheṷ- atp. Někdy však béře se za kořennou slabika, ve které analyse hlubší vedle kořene ještě také reflex nějaké bývalé přípony poznává, na př. vlad- psl. vold- = vol-d-, v. § 16 č. I pozn., nebo rost-, rast- psl. ord-t- (srov. lat. arduus) Brugm. Kz. 521.
1. vzor vésti, vedu.
53. Sem patří slovesa třídy první s kořennou souhláskou zubnou -d, -t. na př. ved-, plet-. Kmen infinitivní slovesa vzorového jest ved-, kmen praesentní ved-o-, ved-e-. Tvary jeho jsou:
praesens indik.:
sg. | 1. vedu | du. | 1. vedevě, -va | pl. | 1. vedem, -me, -my |
2.vedeš | 2. vedeta | 2. vedete | |||
3. vede | 3. vedeta | 3. vedú, -au, -ou; |
imperativ:
sg. | 1. | du. | 1. jdevě, -va | pl. | 1. veděm, jděm, -me, -my |
veďvě, -va | veďme | ||||
2. 3. vedi | 2. 3. jděta | 2. 3. jděte | |||
veď | veďta | veďte; |
imperfektum:
sg. | 1. vediech | du. | 1. vediechově, -va | pl. | 1. vediechom, -me, -my |
2.vedieše | 2.vediešta, -sta | 2. vediešte, -ste | |||
3.vedieše | 3.vediešta, -sta | 3. vedicehu; |
-ie- ze staršího -iá-;
aorist silný:
sg. | 1. ved | du. | 1. vedově, -va | pl. | 1. vědom |
2. vede | 2. vedeta | 2. vedete | |||
3. vede | 3. vedeta | 3. vedú; |
