II. U substantiv -n-ie (z part. -n) bývá tu však kvantita různá.
a) Když řečená slabika vznikla stažením, je vždycky dlouhá: Na př. lánie z lajanьje, lánije HrubPetr. 41ᵃ, lánijm Hrub. 23ᵇ, láni Us.; stánie ze stojanьje, w ſtánij Hrub. 426ᵇ, stání (stojím) Us.; smání stč. smienie ze smьjanьje; stč. sienie pozd. sání ze sêjanьje, čas k ſeenij Lact. 88ᵈ, sání obilí Puch. 125ᵇ; -křienie, -křání z -krêjanьje, okrzijenie Hrub. 45ᵇ, okřáni Jg.; stč. dienie z dêjanьje, dobrodijenije Štít. ř. 5ᵇ a j., Hrub. 410ᵇ atd. V odchylném nč. dobrodiní je zkrácení z doby pozdější, jak svědčí kvalita samohlásky, pro kterou třeba předpokládati starší dlouhé -ie-: -dienie zúženo v -díní, a toto zkráceno v -diní. V osěnie nč. osení je základem part. sě-n stsl. sê-nъ z koř. sê-, a tedy kvantita správná.
b) V případech ostatních, mimo stažení, nalézáme toto:
1. Když slabika předposlední má samohlásku kvalitativně jinou než -a-, je z pravidla krátká. Jest tedy substantivum verbale
-enie v slovesné tř. I, II a IV: vedenie, tiščenie, prošenie atp., nč. -ení; odchylkou dial. -éní: tłučéní BartD. 1, 184 (val.), okamžéní t. 356 (dol.), modléni, dopuščéní t. 344 a 345 (lhot.), choďéní, dovoléní t. 8 (zlin.), słožéní t. 179 (val.), modléní t. 2, 1 (saz.), při sečéňú t. (mal.) atd.;
-ěnie v tř. I, III a V lᵇ: třěnie, pěnie, uměnie, trpěnie, sázěnie, nč. -ění a -ení; zřídka odchylkou -ienie, -éni: w píeṅí HusŠal. 145ᵇ, dial. ležéní, běžéní, slyšéní, mlčéní, hučéní, křičéní, krájéní, házéní, sázéní (val. místy, sděl. dra. J. V. Nováka).
2. Když slabika předposlední má samohlásku -a-, tu je rozdíl mezi substantivy těmito dvouslabičnými a víceslabičnými.
Dvouslabičná mají v usu nynějším většinou krátké -a-, tedy koncovku -aní: braní, cpaní, draní, hraní, lhaní, praní, psaní, ptaní, rvaní, řvaní, spaní, stlaní, zvaní, žraní, žvaní a j.; psaní, spaní (vedle spání) má již Vel. Jg. – Ale vedle toho jest také -á-: dání, lkání, stání (stanu), znání Us., dánije VšehK. 113ᵇ (2krát), dánie t. 5ᵇ, při wdánij t. 108ᵇ a j., lkánije Hrub. 272ᵃ, ɫkánj Br. žalm 79, 11, wſtánije z mrtvých Hrub. 293ᵇ, znánije VšehK. 108ᵇ; – jest dosvědčeno -á- v jazyku starším také v substantivech nyní krátkých bránie: braanije VšehK. 300ᵃ, t. 214ᵇ, toho bránije t. 126ᵃ, při bránij t. 10ᵃ, o bránij t. 9ᵃ a j. (ve VšehK. vždycky bránie), bránj Br. Deut. 24 (nápis); řvánie: řwánj Br. Isa. 5, 29, t. Zach. 11, 3, t. Ezech. 19, 7, řwánj VesV. 162ᵇ, velikým řwánjm t; psánie: pſánj Br. Dan. 5, 7 a j.; – jest -á- v týchže substantivech zpravidla v Slovníku Jungmannovu: brání, cpání, drání, hrání, lhání, prání, psání, ptání, rvání, řvání, spání, stlání, zvání, žrání, žvání a j. (při příslušných slovesích, odtud také v slovníku Kottovu: brání vedle braní atd.) a často v textech z doby nedávné: rychlého pſánj Květy 1834, 158, vlasů rwánj t. 126 a j.; – a jest -á-, když substantiva tato složením s předložkou mají tři nebo více slabik: sebrání vycpání, rozedrání, vyhrání, selhání, vyprání, sepsání, vyptání, vyrvání,
