krásná vuoně zašla, a ta až do sedmého dne stála. Tehda to svaté tělo Maximinus se vší ctí, jakž slušelo, připraviv pochoval. A podlé toho těla po své smrti své tělo položiti kázal.
Potom po její smrti mnoho se svatých divuov dálo. Byl jeden rytieř, jenž na každé léto, zvláštnieho náboženstvie, k svaté Mariji Magdaléně hrobu chodieše. A když v jednom boji jej zabichu, přítelé, jeho na nosidla vzloživše, plačíce mluviechu takto: „Ó, milá Maria Magdaléno, proč si svému sluze bez spovědi i pokánie dala sníti?“ V tu hodinu ten mrtvý rytieř, inhed se vzchopiv, kněze k sobě pozvati kázal a tu se spoviedav, Božie tělo nábožně přijal, opět inhed umřel.
Jeden také slepý člověk kázal se k hrobu svaté Mariji Magdaléně vésti zdaleka. A když mu vodič jeho povědě, že již kostel svaté Marije Magdalény se vyskýtá, v tu dobu ten slepý velikým hlasem zavolav vece: „Ó, přesvatá Maria Magdaléno, blaze by mně bylo, bych já mohl tvuoj kostel uzřéti.“ A jakž to brzo propověděl, tak inhed prozřel, šed do kostela, její se hrobu pokloniv, Boha a svatú Máří Magdalénu pochváliv, domuov se vesele vrátil. To se jest dálo osmdesátého čtvrtého.
Tuto čti o svatém Apolinařiši
Svatý Apolinařiš byl svatého Petra apoštola učedlník, ten do města Ravenny s svatým Petrem z Říma poslán a tu jednoho tribuna paní uzdravil a tribuna se vší čeledí křtil. To vévoda těch vlastí uslyšev, svatého Apolinařiše jíti kázal i vésti do chrámu, aby se modlám modlil. A když svatý Apolinařiš pohanském kněžím vece: „Proč před těmito vašimi bohy zlato a stříbro darmo visí, lépe by bylo pro Buoh chudým dáti,“ v ta doba jej uchopivše kyji na smrt ubichu. Tu jej, an jedva živ, učedlníci jeho vzemše k jedné cné vdově v duom vnesli a šest měsícuov hojili. Odtad vstal i šel do jednoho města, jemužto Klasen dějí, aby jednoho němého uzdravil. A když v duom vnide, tehda jedna dievka, v niežto diábel bieše, volati poče: „Jdi od nás pryč, sluho Boží, aneboť inhed, nohy sviežíc,
