káži tě z města vyvléci.“ Tomu diáblu svatý Apolinařiš polav, z toho těla inhed jej vyhnal. A za tohoto němého, jenž urozený člověk bieše, Hospodinu se pomodliv, jemu mluvenie navrátil. Pro ten div viece než padesát člověkuov uvěřilo v Jezu Krista. V tu dobu pohanové jej polapivše a jeho se velmi nabivše, zapověděchu, aby nikdiež Jezu Krista nejmenoval. Pro to svatý Apolinařiš toho nepřestal, ale na zemi leže, ano ho tepú, voláše a řka: „Pravý Buoh Jezus Kristus!“ Odtad jej pohané vzdvihše, kázachu mu na horúciem uhlí bosú nohú státi. A když ještě Jezu Krista jmenovati nepřestal, z města jej vyhnachu.
Toho času ryšavý Patricius, vévoda ravenský, dceru nemocnú mějíše, po svatého Apolinařiše poslal, aby ji uzdravil. A jakž svatý Apolinařiš v jeho duom vnide, tak ta nemocná umře. K němužto Patricius vece: „Dobře by bylo, by byl nikda do mého domu nechodil, nebo jakž si všel, tak se bohové moji rozhněvali, mé dcery živiti nerodili. A ty přišed, což již učiníš?“ K tomu svatý Apolinařiš vece: „Neboj se, jediné mi na tom přisež, bude liť živa, aby jí nepřekážel v Jezu Krista věřiti.“ A když mu přisěže, tehda se svatý Apolinařiš za ni Bohu pomodlil a inhed ta mrtvá vstavši Jezu Kristu poděkovala, s matkú a s velikým mnozstvím křest přijemši, v čistotě ostala. To uslyšev ciesař římský, po listech svému sudí vzkázal, aby svatého Apolinařiše jma, připudil jeho, aby se modlám modlil, anebo aby jej pryč z kraje zaslal. A když ten sudí poče svatého Apolinařiše k tomu nutiti, velé se modlám modliti. Toho svatý Apolinařiš nikterakž nechtěl učiniti, káza jeho bíti a vzpět za ruce sviežíc, nahoru vztahujíc, na zemi púštěti a v jeho rány novobité horký var léti. A navázav naň těžké břiemě železa, zahnati pryč kázal. Toho déle křesťané trpěti nemohše, na pohany se řítichu a jich viece než dvě stě zabichu. To uzřev sudí, se skryl a svatého Apolinařiše v ztrastný žalář vsaditi kázal. A potom svázavše se dvěma
