časy konají, aj, přemilí moji synové, to mi se již ta hodina blíží, v niežto vše to, což jsem kda pomyslil, co li jsem kdy učinil, všeckno bude položeno na váhu. Proněžto vás skrze svatú přízen vaši, jižto jste kdy ke mně měli, prosím, abyšte prosili mého milého Jezu Krista, aby mú milosrdně duši súdil. Nebo když jest to tak, že dietě jednoho dne vstáři nenie svrchovaně čisto před Hospodinem, velmi viece my, jižto čím sme déle na světě byli, tiem sme u viece hřiechuov se uvalili, ale jediná naděje k Bohu, jižto každý zbožný má, ta činiti účastna milosti Božie. A protož, dietky mé milé, tělo mého Spasitele mně dejte, aby což kda zameškal sem pro mé křehké tělesenstvie, ráčil mi odpustiti Hospodin pro své svaté milosrdenstvie. Tu svaté tělo Božie přijem, od svéch bratřie odpuštěnie vzem, jim své požehnánie ostaviv. V túž dobu okolo něho svatý próvod pějiechu, duši pustil. Jižto svatú duši andělé slavně do svých kóruov přijeli, tu, kdež vidí Boha v jeho svatém veleslavenství věky věkóm. Amen.
Mohl by se někto podiviti a řka: „Proč se je to tak Arnulffus, svatý otec jsa, vztrašoval, že se tak snažně svým bratřím modlitbě porúčel, a jsa svatý člověk?“ K tomu jest odpověděnie, že kterakžkolivěk své dobroty jistost na sobě zná člověk, však proto, dokad v smrtedlném tělesenství bydlí, nikda bezpečen nenie, protož se vždy svědomie bojí, neb toho člověk pamětí obezřieti nemůže. Jest li v čem Bohu člověk vinen, protož se vždy každý, i dobrý jsa, vzhrozuje, dokad nebeské jistosti nedojde. A když skončenie svatého Arnulfa biskup mečský Georikus zvěděv, šed a k sobě okolnie biskupy, kněží i žákovstvo rozličné i jiných lidí mnozství sebú pojem, na tu púšť se bral. Tam jemu službu nábožně učinivše, tělo svaté důstojně a cně v hedbávné postavce obinuvše, do Mecí na pochovánie nesli. Co se jest na té cestě divuov dálo, o tom se mnoho píše. Když se k městu Mecí [s]text doplněný editorem svatým tělem přiblížichu, vešken lid proti nim daleko před město s velikú chválú vynidechu, kříži se svatí v
