odpovědě a řkúci: „Přistup sem blíže a to vše, což žádáš věděti, toť povědě.“ Tehda ten kněz, velikým strachem třesa se, napoly blíže než dříve k jeskyni přistúpiv, ji, takto mluvíce, uslyšel: „Pomníš li, kněže, o oné slovutné hříšnici, o niežto se v svatém Čtení píše, ješto přistúpivši k nohám svého Spasitele, svými slzami je umývala, svými vlasy utierala, tu sobě odpuštěnie svých hříchuov obdržela?“ K tomu ten kněz vece: „Pomním a tomu jest viece než třidceti let minulo, jakž svatá cierkev věří, jakž se jest stalo.“ To Maria Magdaléna vece: „Jáť sem ta jistá a tutoť, již třidceti let člověka neviděvši, bydlím, a jakž jsi včera viděl, na každý den sedmkrát andělé mě pod nebesa vznášejí, tu se sladkých nebeských piesní naposlúchajíc, opět se tuto vrátím. A protož, že mi jest Hospodin zevil, že mám k němu s tohoto světa jíti, jdi k svatému Maximinu a jemu pověz, ať na Velikú noc ke mně přída, v jitřní hodinu v svój v modlitebný pokojík sám jediný vende a tu mě nalezne, mezi andělskými rukami stojiece.“ Její řeč ten kněz, jako anděla mluviec, slyšíše, ale jie nevidíše. Odtad vstav, k svatému Maximinu šed, vše jemu pověděl. To uslyšev svatý Maximin, s velikú radostí Hospodinu poděkoval a tak, jakž ona rozkázala, v ten den v tu hodinu k nie všel a tu ji, mezi anděly stojíce, dva lokty nad zemí zvýš nalezl, jenžto jí tepruv biechu od nebeských písní snesli. A tu stojéci, ruce spěvši, Hospodinu se modléše. A když k nie svatý Maximin přistúpiti nesmějieše, ozřevši se jemu vece: „Přistup sem, otčíku, blíže, neužásej se své dcerky.“ V tu dobu svatý Maximin přistúpiv uzře tvář její, jako slunce se skviece. A to div nenie, neb vždy na andělskú krásu hlédáše a v nebeských hlasiech se kocháše. V ten čas svatý Maximin po kněží poslal, před nimižto přede všemi Maria Magdaléna s nábožným pláčem Božie tělo z rukú svatého Maximina přijala a tak před svým oltářem křížem padši, duši inhed pustila, léta Božieho osmdesátého čtvrtého. V ta doby všeckny kněží