slepým a hluchým nechci se modliti.“ To starosta uslyšav, velmi se rozhněvav, kázal ji nahú pověsiti, nemilostivě bičovati a potom ji do žaláře vésti. Tu se jí Jezus Kristus zjevil a takto řka: „Má dci milá, Barboro, mužsky se měj a toho násilníka hrózy se neboj, nebť já s tebú jsem a tobě v tvú núzi spomohu.“ To řekl Spasitel, jí požehnal a ji ote všech ran uzdravil. Nazajtřie káza ji starosta před se přivésti a uzřev, ana ovšem zdráva, k ní vece: „Aj, Barboro, viz, kterak tebe bohové želejí, tvé rány bolestivé sú uzdravili.“ K němužto ona dievka vece: „Toho sú mi bohové neučinili, neb sú bez smysla a bez živosti, sami sobě pomoci nemohú, ale uzdravil mě jest muoj Jezus Kristus, jehož ty jako slepý viděti nemuožeš.“ V tu hodinu starosta velikým hněvem kázal ji svlekúc nahú pověsiti a oba jejie boky páliti. Tehda ona, oči k nebesuom zvedši, hroznú bolest trpieci, poče snažně Hospodina prositi, aby jí ráčil spomoci. A v tu dobu ten jistý starosta, vida její ustavičnost, káza jí prsi vyřezati a tak nahú mezi lidmi voditi. A když ji tak nemilostivě trmáciechu, poče sv. Barbora Boha prositi, aby ráčil její nahoty přiodieti. V tu hodinu anděl se jí zevil a ji krásným přioděním pokryv, znamením sv. kříže jí požehnav, všecky jejie jiezvy uzdravil. To nemilostiví katové uzřevše, opět ji před starostu vedechu. Tehda se starosta podiviv, pro to se nic nepolepšil, ale kázav ji vyvésti na jednu horu, tu jí hlavu káza stieti. A když na té hoře ji postavichu, sv. Barbora, na svú kolenú klekši, Bohu se pomodlila a za všecky, ješto kdy by muky jejie pamatovali, snažně Hospodina poprosila. A když tu modlitbu dospěla, tak jí jednú ranú hlava sťata. A ten, ješto jí hlavu sťal, když s hory doluov jdieše, přišed oheň z nebes, jej spálil, tak že jeho ižádné znamenie neostalo.
O Mikuláši svatém, zpovědlníku Božiem
Svatý Mikuláš byl rodem z toho města, jemužto Patera dějí, urozením rodu znamenitého, jeho otci řiekali Epifanius a mateři
