velmi dusí, jižť dále trpěti nemohu, učiňte, ať porozi. Tehda jemu lékařstvie dachu, jímžto hroznú žábu z hrdla se krví vyvrátil. I řechu mistři jemu: Protoťe tak hrozné to, cožs urodil, ježs času přirozeného nechtěl čakati tomu porození. Tu Nero přikázal, aby ten jeho národ byl krmen i chován v jednom sklepě dlúhé časy.
A také sě to o ňem píše, ež sě jednú rozpomanuv, kak jest byl krásný oheň, kdyžto Trója, to veliké město, hořalo, káza Řím sedm dní a sedm nocí zažiehati na všě strany. Všed pak na vysokú veži i počě sě v krásě velikého plamene kochati, na všě strany hlédajě a vesele pozpěvujě, jakžto o ňem římská kronika píše. Těch i jiných bláznovství déle od ňeho Říměné trpěti nemohše, se vší obcí naň sě obořichu i vyhnachu jej z města. A když za ním tak běžiechu, vida již, ež utéci nemóže, polapiv jedno dřěvo, zuby mu konec obostřiv, naleh břichem na to dřěvo i proklál sě na bě straně, a tak u velikém bludě hanebně svuoj život dokonal.
Život o svatém Prokopu
Byl v českéj zemi jeden opat, jemužto jmě bylo Prokop, Čech urozený. Jehož svatý Kvirillus biskup slovenskému písmu naučil. Najprvé byl svěcký kněz všie cti plný, příklada přěsvatého, života přěčistého. V jedny časy počě mysliti, kterým by činem od zlého světa odstúpě, přivinul sě k svému milému hospodinu Jezukristu, jakžto jest i učinil, ode všeho svého sbožie i od přátel přirozených i dobytých sě vzdálil, na púšči zašel a tu v jednéj jěskyni mnoho časóv, bohu slúžě, přěbýval. V niejžto
