kostelniej střěšě. V tu dobu svatý Prokop na modlitvu sě otda a ten ptáček inhed na zemi sě svaliv, na čtvero sě rozraziv i zmisa, a ten člověk by viec diábla prázden.
Jedněch časóv také slyšěny jsú hlasy diáblovy volajíc a řkúc: Běda, běda, i co tento muž nepravý a nemilostivý bydlí v jěskyni v téjto, již toho déle trpěti nemóžem, ale zdvihnúce sě se vším tovařistvem, bydlmiž na púšči, jiejžto Lobek dějí. Tuť nám tento ani jiný žádný viec nepřěkazí, když nám tento Prokop bydliti tuto nedá. Často také k ňemu rozliční lidie nemocní přicháziechu, jěžto uzdravováše a jim pilně přikazujě, aby nepronášěli, neb sě svěcské chvály snažně střěžieše. Avšak sě to všěch tajiti nemožieše, jednú jedni lidie k českému kniežěti, jemužto Břětislav diechu, přistúpivše, jemu pověděchu o svatého otcě Prokopa svatosti. To kniežě s svými zemany radostně uslyšav, přijěv k ňemu, jeho svatéj modlitvě snažně sě poručil a s ním sě stařějšími uradiv, svatého Prokopa v tom v jeho klášterci opatem učinil. A to zádušie rozličnými almužnami nadal. Jemužto sě rozličně svatý Prokop, nechtě sě v to uvázati, bránieše a řka: Ten, jenžto všěcka tajenstvie srdec vie, toho sobě na svědečstvie vzývaju, jež nejsem duostojen jinými vlásti, to dobřě mé sprostenstvie ukazuje. Tehda ho kniežě s svými stařějšími s velikú prosbú nadstúpi tak, jež jako bezděky přijieti opatstvie musil. Kak jest tu vládl ducha svatého naučením, o tom sě takto píše, ež byl všie pokory plný, nikda sě pro ničže tak nezamútil, by sě nad svými mlazšími kda přieliš řěčí unáhlil. Proňežto jeho viece všěcka bratřie u bozě milováchu, než sě jeho jako starosty bojiechu. To jeho svatý obyčěj bieše, ež někdy zěvně, někdy oblášče svú bratříci milosrdně u bozě
