rovný snad ostatek té vsi, jiež má stranu některú, aneb cos buď takového, a jakž by nad svój stav žádal a prosil za světskú věc, bylo by zle. A tak jest Šalomún prosil ducha svatého naučením, řka: „Hospodine, sbožie velikého a chudoby nedávaj mi, ale daj tolikú potřebu, jíž bych živ byl, abych v sboží pýchaje tebe nezapomenul a chudobú nebyl přinucen tak, ež bych krásti musil.“ Protož máme boha také prositi za naši potřebu tělesnú, ale však ne bezpřémně za toto neb toto; neb bychom se tiem snad mohli oklamati. Jakož sem slýchal, že jeden král pohanský byl uprosil na svých boziech, že, čehož se jen dotekl, to vše ozlatělo, až do hladu umřel, nemoha jiesti zlata; neb jakž se dotekl usty krmě které, tak ozlatěla. Protož řku: Ne ovšem bezpřémně slušie prositi za světské věci; neb mníme někdy, by bylo dobré něco jmieti, ano by nebylo dobré. Ale pomniec, že sme prosili, aby v nás byla jeho svatá vuole, rcem: „Chléb náš vezdajší daj nám dnes, točíš potřebu podlé našeho stavu, jiež bychom se podlé tvé vóle dopracovali, aby správně byla naše.“ A znamenitě die „dnes,“ jako by řekl „doniž jsme na tomto světě;“ abychom, na každý den vždy berúc a vždy prosiec, nemněli, bychom sebú měli; ale pomněli a znali to, že vše, což máme, od boha máme.
Pátá prosba jest u páteři naučením syna božieho, když diemy: „Odpusť nám naše dluhy.“ Mnoho j’ dluhu našeho pilněj nám prositi třeba, aby nám byl odpuštěn. Coť se zdá? Buoh nás stvořil, abychom činili jeho vóli; což kdy jinak učiníme, dluhu sme nezaplatili. A nadto, když sme zahynuli hřiechem a v smrt upadli, on za ny umřel, vykúpil nás, a tiem ny ještě u větší dluh zavázal k sobě; a protož dlužni sme jej milovati se všie duše, se všie síly, se všie moci, se všie paměti, a ještě nadto, než móžem. A protož, když prosíme, aby nám odpustil dluhy, třeba j’ toho žádati srdcem celým, ale však s rozumem. Neb ne toho j’ nám žádati, abychom jeho nebyli dlužni milovati; ale toho, co j’ nad naši moc dluhu, aby to odpustil, a což móžem,
