v čistci trpěti budú, kteříž se zde neočistie pokáním plným. A z té neplné naděje také přicházie člověku, že se lekne pokánie, neb do pomoci božie nedoufá, řka: „Mnoho sem hřešil, musil bych se těžce káti, a snad bych nemohl. Obráci li se k bohu a nechám těch světských tantóv, budú mi se lidé smieti, budu jim lacin, nestrpím toho.“ A tak nemaje naděje do božie pomoci, i nechce se k němu chutně hnúti, ani pokánie smie počieti. Veď nechceť buoh, by kto přijal pokánie těžšie, než snésti móž; ale chceť, aby se kál. Protož vždy počni. Pravíť ve Čtení: „Ktož chce přijíti po mně, vezmi kříž svój.“ Velíť vzieti, ale velíť, aby svój vzal; nedieť „vezmi mój neb Petróv, ať by tobě nebyl těžek; ale svój vezmi, točíš což móžeš trpěti.“ Takť jemu vděk jest dva šarty od chudé vdovy jako od bohatého veliký dar. A takéť bývá, coť chce od koho, tohoť mu pomóž. Či li by svatý Vavřinec mohl mluviti, ano se ho puol upeklo, by jemu trpěti toho buoh nepomohl? Či li by také svatý Bartoloměj, jsa odřien, mohl jíti, by jemu bóh toho nepomohl? A nakrátce, všichni mají naděje málo při duchovních věcech i při tělesných, ktož se viece bojie moci božie a spravedlnosti jeho súdu, nežli úfají v milosrdenstvie jeho. A také se zdá, že ti malú mají naději, ktož nedoufají, by chtěl buoh jim dáti dosti odplaty v nebesiech za zdejší práci; i nechtie chutně pracovati zde na světě, jako by nevěřili, by buoh byl tak spravedlný, že za větší práci dá odplaty viece. A ktož má neplnú vieru, ten plné naděje mieti nemóž, jakož z nedospělého kořene nemóž dospělé dřevo býti.
Ti pak přieliš velikú naději jmají, ktož tak v božie milosrdenstvie úfají, že jeho spravedlnosti zapomenú, leč při tělesných věcech, leč při duchovních. Při tělesných byla by přielišná naděje a zlá, kdyby kto bez potřeby skočil s vysoka, maje naději, že jemu pro to nic nebude. Nebo nejedl dní deset neb devět, řka: „Ano jiní též činili, mněť také buoh pomóž.“ A nevěda božieho
