ofěře, neb s peniezem; a naloživ na svú hrdost kop několik protiv zápovědi kostelní, a sám se protiv bohu světu ofěrovav? Též mnohé panie, svá srdce hrdosti a žádosti smilné ofěrovavše, pojdú bujně k oltáři s krošem, a některá snad s haléřem, v svých kuklíkách okovaných, v obojciech jako v halžiech, jimiž je jest hrdost a žádost, smiliti se i u božiem domu tělesnému oku, jala. Ó, kak zlý diel a nepravý, kroš aneb haléř k ofěře bohu, a toliký náklad na rúcha, a k tomu vši svú mysl světu a strójci marností jeho, jenž tak svými tmami lidská srdce oslepuje! É, rozmyslte sě, ubohé panie, asa v kostele, obět vzdávajíc bohu, ostaňte té hrdosti smilné; dělte sě právějie s bohem, vy i všichni. Najprvé se bohu dajte, aby činili proň vše, což činíte, ješto j’ dobré k něčemu; a což jest zlé, toho proň nechali; a podlé svého statku také každý čiň čest a chválu bohu i svým sbožím, ať buoh, vaše srdce maje, vděčně s nimi přijímá i jiné vaše dary, a nedie, by se s ním dělili neprávě. Neb když jest již kto dal se vešken bohu, jest vláštích daróv šest, jež buoh od něho vděčně přijme.
Prvý jest, sbožie dobrovolně rozdávati ke cti a chvále božieho jmene, jako desátky podlé obyčeje země své plniti, aneb své fary, na čest bohu a k užitku sluhám kostelním; aneb ofěru dávati na svaté mši podlé obyčeje křesťanského. A tú jest každý hospodář povinen, neb hospodyni, asa na úročnie dni v svém kostele, jako na vánoce, na veliku noc a na letnice, na posviecenie a na den toho svatého, ve jmě kteréhož jest založen ten kostel. A kakž koli má ofěra býti dobrovolná, však ktož by v ty dni neofěroval, mohl by k tomu přitištěn býti. Ale však jest v tom dobrovolná ofěra, že což kto móž neb chce, málo neb mnoho, ten to ofěruj. Aneb když mše zaprošijí, neb vigiljie, neb žaltáře u svých far, neb kdež kolivěk, u zákonníkóv neb kanovníkóv, anebo u jiných farářóv, nebo kněží kterýchž koli. Ale to nemá jednáním býti, jako by řekl: „Spěj tolikto mší, neb žaltářóv, neb páteřóv, neb vigiljie
