kněžské, jest svátost pátá, jako manželstvo čtvrtá; a proto sem ji po manželstvu položil, že by mohl někto, byv u manželstvě, potom býti knězem, kdyby byl jednú měl pannu u manželstvě; kakž koli, upustiec za rohy, nesnadno j’ lapati za ocas pro rozličné příhody. A tu j’ svátost Kristus ustavil tehdy, když jest po zmrtvýchvstání jako chukl na apoštoly, řka: „Přijměte ducha svatého, komuž odpustíte hřiechy, budúť jemu odpuštěni.“ A ta svátost vdavuje v duši znamenie, s nímž věč ostane. A to znamenie jest ovšem duostojné nad znamenie obecná, ješto ze křstu a z biřmovánie dušiem přicházie. A protož ižádného svěcenie, ješto slušejí k řádu kněžskému, nelze jest zbýti ižádným hřiechem; kakž kolivěk papež neb biskup móž zadržeti moc někomu, a zamknúti mocí kostelních klíčóv pro některé věci; ale když by jim navrátiti chtěli tu moc, nebylo by sě znova světiti třeba.
Té duostojné svátosti jen sám biskup podává. A že j’ takého duostojenstvie, všech otcóv svatých ustavenie to j’ zpósobilo, aby kněžie ku pocti svého duostojenstvie drželi čistotu těla, i manželské poškvrny v tělesném skutce jsúc prázdni. A když manželské poškvrny má býti dalek, čím pak viece té šeředné nečistoty s ženimami, aneb jinak, ješto j’ i židóm, i obecně všem najsprostnějším lajkóm zapověděna samiem bohem! Ó, kaká ohavnost, jsúc v řádu najvyššiem, pak sě poddati tomu smilstvu, jež jest najmenšiemu zapověděno! I kak smie živ svého boha rukama svýma pěstovati, jenž jest z čisté panny narodiv se, Josefa pěstúna čistého jměl, a šmakav se šeředně se zlú koží, jsa úd jejie? Jistáť jest věc, čím kto výše stojí, nesstojí li, tieže padne. Aniž chci toho zamlčeti, ne ženám, ale také ženimám kněžským, žeť tak hřešie, jakoť by s otcem hřešily. Nebť jest kněz otec duchovní každého, kohož křstí, neb zpoviedá, aneb jest farářem jeho. A také j’ vina svatokrádstvem; poňovadž s jeptiškú hřešiti jest svatokrádstvo
