zapověděli, ještě toho neposlúchají. K tomu také črt za stolem ponúká, aby rozličné lidi zpravovali, právě jako by syti nemohli býti, by jiných nezpravovali, a jim jich cti neutrhali. Praví svatý Bernart: „Zpravovati, neb zpravovače poslúchati, nevědě, které jest horšie; neb by nebyl, kto poslúchaje, nebyl by také, kto zpravuje.“ I ktoť tomu rád rozprávie, ktož neradslyší? Protož lidé bohobojní, vědúc, že črt za stolem pilně všech láká, než k stolu jdú, najprv sě bohu poručie, ke všemu jeho pomoci vždy žádajíc. A také duchovní lidé čtú sobě k stolu, aby prázdného nemluvili, toho, což čtú, poslúchajíc. Též by veď i každý křesťan, za stuol sedaje, nemohl li by viece, asa vzdechnúti měl by k bohu, od něho pomoci hledaje, aby jeho nepodtrhl k hřiechu ijednú lstí ten zlý nepřietel. Měli by také za stolem něco mluviti užitečného k svému spasení, aby črt ke zlé řeči nepodnietil; ale aby, jakož tělesný pokrm berú, takéž svých duší dobrú pomluvú a užitečnú pokrmili.
Druhé miesto, na němž črt obykl mnohé oklamovati, jest lože; a tu oklamává dvojím činem: jedno lenstvem, druhé smilstvem. Lenstvem mnohé k hřiechu přivede, že když již kto dosti by měl spanie, ale leže, i sem i tam se obracije, ani vstana na modlitvu, ani co čině nebo mysle potřebného. A často z toho k druhému příde, točíš k smilstvu. Neb dvojie jest smilstvo, jedno, když člověk myslí se kochá, ženskú krásu oblibuje, jako by jejie obraz měl v srdci, kteráž mu sě něvčem líbí; upra mysl v to vším svým dívaním, bude o tom tak mysliti, jako by právě před ním byla, kak jest sličná, kak jí chod jejie dobře slušie, kak jejie nos, jejie obočí, jejie tělo, jejie usta, kak jejie vlasy jsú rozkošny. Anoť črt v tom zapalije, zda by zavedl dálež dálež; neb mnohý skutkem nechtěl by smilniti, avšak se tohoto nestřeže; a druhdy nemní, by to tak velmě zlé bylo. A také snad někto myslí, leže, ano ho črt podněcije, veda k smilstvu: „Až se ženiti budu, takto krásné ženy budu hledati,“ vymýšleje sobě krásu ženskú, neb
