[17]číslo strany rukopisulexikální formě dosieci (dosáhnu) čeho se rozvíjí polysémní struktura vznikem sekundárního významu přeneseného, což se projevuje tím, že vedle objektů hmotných (dosieci vlasóv, kopie, koně…, nepřietele, země, hor…) je zde mladšími památkami doložen také objekt nehmotný (dosieci slibóv, chvály, čsti, milosti apod.); v pozdější češtině se zase polysémní struktura tohoto slovesa ochuzuje, neboť zde lexikální forma ve spojení s genitivem ztrácí onen starobylý sémantický komponent děje konaného rukou, projevující se spojitelností s hmotným objektem předmětovým, věcným (nikoli místním): na místo předponového spojení dosiehne meče nastupuje předložkové spojení sáhne po meči apod.

(1.52) Takovéto změny polysémické struktury nejsou ovšem izolovány od vývoje lexikálních subsystémů nadřazených. Např. vznik uvedeného stč. lexému s přeneseným významem (dosieci čsti) souvisel s rozvojem příslušného subsystému synonym (dojíti, nabýti, nalézti, obdržeti, získati…) a také s rozvojem nadřazeného subsystému slovní čeledi, totiž s diferenciací na lexikální formy mající minulý kmen kořenný (dosáh‑, dosah‑, dosaž‑) a na lexikální formy mající minulý kmen n‑ový (dosáhnu‑), přičemž původní formy (s minulým kmenem kořenným) byly více využity k vyjadřování onoho sekundárního významu přeneseného; srov. zvl. nč. periferní sloveso dosíci (neužívané ve spojení s hmotným objektem věcným) proti centrálnímu dosáhnout, nebo verbální substantivum dosažení (cíle, úspěchu, výsledku apod.) proti významově konkrétnějšímu dosáhnutí (např. až někam).

(1.53) Naznačené souvislosti mezi vývojem dílčích systémů slovní zásoby ovšem nelze přeceňovat v tom smyslu, že by každá jednotlivá změna v jednom z nich měla propojení do všech ostatních a vedla dokonce až k dílčí změně lexikálního systému jako celku. Vzájemná souvislost změn v podsystémech slovní zásoby má své omezení: „určitý systém se může změnit ve svých interních vztazích, aniž by se musily změnit jeho vztahy externí, vztahy k jiným dílčím systémům“ (E. COSERIU 1970, s. 24); jinak bychom si těžko mohli představit historickou kontinuitu slovní zásoby jazyka. Ono omezení je dáno především tou vlastností lexikálního systému, že všechny jeho podsystémy nejsou stejnou měrou strukturovány. I když nesdílíme krajní stanovisko, že slovní zásobu tvoří složky strukturované a nestrukturované – terminologické, nomenklaturní (viz např. názor Coseriův a jeho kritiku tamtéž, s. 13 a 79), přece jen musíme počítat s odstupňováním strukturovanosti jednotlivých lexikálních subsystémů. K těm nejvíce strukturovaným dílčím lexikálním systémům nesporně patří – vedle polysémní struktury slova – sémantické (sémaziologické) pole lexikálních jednotek, onomaziologické pole lexikálních jednotek a v rámci těchto polí subsystémy synonym nebo antonym, dále pak systém slovní čeledi a v jeho rámci zejména podsystémy slovnědruhově homogenní (např. nikde, nikudy, nikam, nikdy…) a slovnědruhově heterogenní (např. oslnit, oslnivý, oslnivost apod.); o tom níže v kapitole 4.12 a 5.