už[20]číslo strany rukopisuší pojetí označování skutečnosti, omezené pouze na objektové skutečnosti na objekty v širším slova smyslu: k objektům se zahrnují i jejich příznaky (jako běh, Z. HLAVSA, l. c. v pozn. 23), jejich vztahy a třídy (J. FILIPEC, l. c. v pozn. 17). Skutečností, kterou lexikální jednotka označuje (denotátem, referentem), se tedy míní jednotlivý jev skutečnosti – předmět, vlastnost, děj, vztah, jazykový jev – a také třída skutečností; srov. 2.311. Přitom schopnost označovat takovou skutečnost se připisuje lexikální jednotce jen v rámci konkrétního vyjádření, v promluvě.[19]Viz K. Horálek 1967, s. 85; F. Daneš 1967, s. 307.; Coseriu 1970, s. 96. Ale lexikální jednotka existuje také jako součástka systému, který není konstrukt, není pouhá abstrakce z konkrétních promluv („soubor možných realizací“ podle E. COSERIA 1970, s. 40): systémová lexikální jednotka je objektivně existující prvek jazyka (jako např. foném)[20]I zde platí to, co bylo řečeno o fonému, totiž že je „třeba rozlišovat mezi konstruktem a mezi objektivní realitou (mezi teoretickým popisem fonému a fonémem jako součástí objektivně existujícího jazyka)“, viz K. Horálek 1967, s. 64. Objektivní reálnou existenci jazyka vidí K. Horálek (1967, s. 50) v tom, že jazykový systém je „zvyklostní a paměťová dispozice, pomocí níž se uskutečňují promluvy (je stejně nespornou realitou jako tyto promluvy samy)“. – K paměťové realitě srov. níže 2.3. – reálná forma (3.1) spojená ve vědomí mluvčích s určitým obsahem, především se zobecnělým obrazem těch předmětů, které v konkrétních promluvách označuje nebo může označovat a jež jsou považovány různými uživateli jazyka za shodné v podstatných rysech (2.3). Např. název předmětu míč (míče, míči…) jako jednotka lexikálního systému má svůj lexikální význam dán tím, že v konkrétních promluvách označuje nebo může označovat různé předměty vyznačující se několika podstatnými společnými vlastnostmi, především kulatostí a určeností ke hraní (děti si hrají míčem, máme nový basketbalový míč, stehy hadrového míče povolily apod.). O které podstatné společné rysy jde a jaký je rozptyl oné různosti předmětů, jež jsou na základě těchto společných rysů zahrnovány pod jeden zobecnělý psychický obraz a označovány různými mluvčími v různých promluvách jednou a touž lexikální formou (srov. stč. a nč. hmyz, 1.11), to už je záležitostí jejího lexikálního významu systémového. Proto se ve vztahu ke skutečnosti chápe systémový význam lexikální jednotky (lexikální význam slovníkový) jako „soubor podmínek označování“ (U. WEINREICH 1962, s. 29), jako „to, co dovoluje, aby bylo výrazu užito k označení jistých objektů“ (F. DANEŠ 1967, s. 307). Určit systémový význam lexikální jednotky pak znamená vymezit podmínky, za kterých její forma označuje příslušnou skutečnost, tj. udat směrnice pro její správné užívání k označování této skutečnosti (srov. tamtéž, s. 308). Mluvíme‑li tedy o vztahu znakové jednotky lexikální ke skutečnos[21]číslo strany rukopisuti,