skutečnos[21]číslo strany rukopisuti, o jejím označování nebo pojmenovávání skutečnosti,[21]Pojmenovávání a označování lze v lexikologii ztotožnit, viz F. Daneš 1967, s. 309; K. Horálek 1967, s. 82. V obecnějším (širším) smyslu užíváme slovesa „vyjadřovat“ (tj. vyjadřovat význam, složku významu, skutečnost, vlastnost, postoj mluvčího aj.). považujeme za správné rozlišovat podle Z. HLAVSY (1975, s. 11) tento dvojí pojmenovací vztah k objektu (a, b):

(a) vztah systémové lexikální jednotky „k celým universům objektů vyhovujícím jejím významům“,[22]Z. Hlavsovi zde tedy jde o jednotku polysémní, kdežto nám o lexikální vyjádření lexikálního významu (tj. o lexikální jednotku nižší, monosémní, základní, 1.5); v tom smyslu je designace tedy vztah lexikální jednotky k universu objektů vyhovujícímu jejímu lexikálnímu významu. který „se vytváří ve vědomí uživatelů jazyka a je předpokladem fungování pojmenování vzhledem k objektům skutečnosti“; takovou relaci Z. Hlavsa nazývá „designací“ a její členy „designátorem“ a „designátem“;

(b) vztah systémové lexikální jednotky „k objektu, o kterém mluvčí vypovídá“, vznikající „v každé konkrétní promluvě při aktuálním užití designátoru“; takovou relaci Z. Hlavsa nazývá „denotací“ a její členy „denotátorem“ a „denotátem“.

(c) I v systému, i v promluvě jde tedy o vztah systémové lexikální jednotky („lexikálně systémové jednotky, designátoru“) k označované skutečnosti: v systému se ovšem tento označovací vztah jeví jako schopnost systémové lexikální jednotky označovat v různých konkrétních promluvách konkrétně jedinečné objekty nebo třídy takových objektů zahrnutelné do jistého universa, kdežto v promluvě se označovací vztah systémové lexikální jednotky projevuje jako přímé označování (pojmenovávání) takového jedinečného nebo množného objektu, ale jako pojmenovávání zahrnující jej do onoho universa. Vzhledem k této zahrnující, obecně označovací povaze, kterou si lexikální jednotka zachovává i v promluvě, musíme při označování konkrétně jedinečných objektů v promluvě užívat konkretizačních forem (přišel host – préterium, právě začínají prázdniny – aktualizační příslovce) a referenčních frází (tato kniha, můj nejstarší bratr apod.); jinak by lexikální jednotka i v konkrétní promluvě označovala universum objektů (v červenci začínají prázdniny, kniha je přitel člověka, bratr pomůže bratru). Je to ovšem dáno tím, že i v konkrétní promluvě užíváme lexikální jednotky jako dorozumívacího znaku schopného označovat celé universum skutečností, jež jsou ve vědomí různých mluvčích téhož jazyka obráženy v podobě jednoho obecného a jim společného psychického obrazu, zvl. pojmu (2.313). Proto i když lexikologie rozlišuje rovinu lexikálních jednotek v systému a rovinu lexikálních jednotek v promluvě, může s výhodou pracovat s označovacím vztahem a denotační funkcí lexikální jednotky v obou rovinách, tj. užívat tradičního termínu „označování“ a „denotace“ jak pro systémovou schopnost, tak pro konkrétní realizaci této schopnosti systémové