v Praze r. 1422, pořízený očitým svědkem: a zatiem lidé vzemše tělo kněze Janovo vložili na máry a opět s nesmiernú žalostí a pláčem a s řvaniem příliš s žalostivým nesli do kláštera, v kterémž on kázal… Pak nazajtří k večeru kněží, jeho oblekše ve zlú albu a vloživše v k o r yt o, vynesli před Boží tělo k velikému oltáři i zpievali…; potom brzo vzemše tělo kněze Janovo i nesli k kazatedlnici k hrobu (LetKřiž 79ed.). Z kontextu vysvítá, že slovem koryto zde jsou asi míněny máry, o jakých se mluví výše („vzemše tělo kněze Janovo vložili na máry“). Není pravděpodobné, že to byla rakev, poněvadž autor níže výslovně praví, že vzali „tělo kněze Janovo i nesli k kazatelnici k hrobu“; kdyby se tím rozumělo tělo i s rakví „korytem“ (v němž bylo vystaveno), chyběl by nám závažný detail zatloukání rakve, sotva postradatelný ve vyprávění, které tak podrobně líčí smutek pražského lidu při loučení s milovaným kazatelem. Slovo koryto zde má tedy bezpochyby týž význam, jaký uvádí Gebauer ve svém Staročeském slovníku (podle Sedláčka z originálu v Chotovinech 1407: na každéj téj službě [tj. zádušní] koryto neb nosidla aby přistrojila a okolo toho čtyři sviece), totiž ‚nosidla, katafalk‘. Uvedený doklad o pohřbu Jana Želivského tedy spíše svědčí o tom, že i řádný pohřeb věhlasného kazatele doby husitské se obešel bez rakve.

Pokud jde ještě o slovo koryto jako označení már: Jisté je, že i máry měly podobu tehdejšího koryta, tj. byly opatřeny čelnými a bočními stěnami (čely a postranicemi). Ukazují na to jednak zmíněné kresby már (5.713 „lůžka“), jednak citát ze stč. legendy o úmrtí Panny Marie, kde jsou máry nazývány slovem archa (tj. „truhla“): tělo panny ctně jednajíce,… rúchem obláčiece kladiechu na páry plačíc a lkajíce. Apoštolové tehdy archu s tělem zdvihli a proti údolu Jozafat vychoditi počeli ModlIeg 35a (o rakev v biblickém prostředí nešlo). Spíše podobu dnešních nosítek mají máry zakreslené v citované bibli krále Václava (fol. 52a a 74a), zde obr. 13, ale tam jsou zase opatřeny dlouhými nožkami, takže se podobají přenosným lůžkům. – Pozoruhodné je, že podobně jako název nosidel koryto, označovalo máry a ojediněle i rakev také slovo korba: srov. překlad latinského názvu pohřebního lože lectus = korba, páry (KrumlVýkl 75a) a Husův citát o rakvi Alexandra Velikého již korba v úzkém súžila mě v hrobě (HusVýklM 289b). U obou slov šlo ovšem o honosnější rakev trvanlivou, o sarkofág.

(5.73) Vyloučíme‑li tedy velmi nepravděpodobnou možnost, že by pohřbívání v rakvích u širších vrstev staročeského obyvatelstva zůstalo nedoloženo jazykovými fakty jen náhodou, dojdeme k závěru, že zde prostě nebylo obvyklé. Pohřbívání v rakvích u starých Čechů (před r. 1500), ač je doloženo archeologicky, nebylo ještě natolik obecně rozšířeno, aby český jazyk 14. a 15. století měl vžitý speciální název pro pojem ‚rakev‘. Rakve a sarkofágy byly ovšem již tehdy známy z pohřbů a hrobů předáků domácí šlechty a duchovenstva, zčásti také prostřednictvím hagiografické literatury i z cizího kulturního prostředí (označovaly se