zájmena. Tento vývoj si můžeme předvésti na příkladě slovesa smeknúti sě. Jak ukazuje příbuzné sloveso litevské smunkù ‚sklouzávám‘, slovanské *smъkno̧ v témž významu bylo zprvu intranzitivní samo o sobě, i bez reflexívního komponentu, a to díky svému inchoativně-intranzitivnímu sufixu n-ovému; když se však s vývojem vidu tento sufix stal příznakem dokonavosti (10.31), k starým intrazitivům n-ovým přistupuje jako nový znak intranzitivnosti částice sě (10.32): proti litevskému smunku ‚sklouzávám‘ již máme stč. smeknu sě (srov. s tvú rukú kóže … sě smekla ModlMil 55b), a nereflexívní smeknu ani ve významu intranzitivním, ani tranzitivním zde není doloženo. Teprve z doby střední známe doklady jeho užití v platnosti tranzitivní, např. zloděj seděl s smeknutým kloboukem ArchPís 244b, r. 1727 (LF 45,94). Starší jsou však doklady na příslušné imperfektivum, jako když se čtlo čtenie, smýkali čepice a vstali RokJanB 246a. Jakým způsobem zde došlo k vytvoření tranzitiva na základě nesporně staršího reflexívního intranzitiva? Domníváme se, že zde asi měly významnou úlohu jisté kontexty s několika agenty děje: zatímco věty typu smýkali se po zemi za staradávna nemajíc nikdyž svého osedlé (BiblPraž 1. Rg 27,8) jasně zachovávaly intranzitivní charakter slovesa, ve větách typu smýkal se s Dorotú ‚tahal se‘ (ArchČ 37/1,747, r. 1461) mohlo být reflexívní se – na pozadí korelace typu bíti sě s kým : bíti koho – pociťováno jako reciproční předmět (‚on tahal s sebou ji, ona tahala s sebou jeho‘), a tím byl dán předpoklad pro vznik tranzitiva smýkati koho / co (srov. ještě dal sem ho … koněm smýkati ArchČ 15,69, r. 1494). Ovšem mohl zde působit také ještě jiný předpoklad, totiž náslovné s- pociťované jako předpona: předpona, jak známo, sama o sobě může změnit intranzitivum v tranzitivum. Vůbec je třeba konstatovat, že dereflexivaci zpravidla umožňuje několik předpokladů, nejen sama existence reflexíva bez tranzitivního protějšku. Tak např. máme-li proti stč. reflexívu tantum vrtnúti sě (např. vrtněte sě na ně…! DalC 93, vrte sě na púšč OtcA 129b rediit) v nové češtině korelaci vrtnouti se : vrtnouti (srov. kam se já vrtla, tam byl v patách Němcová / PS – kam jenom nohu vrt’, šklebí se na něho hrozná smrt Besedník / PS), je třeba vidět vznik tranzitivního perfektiva vrtnouti něco také v souvislosti s rozvojem tranzitiv n-ových na -tnouti (škrtnouti, chrstnouti, hltnouti aj.), jež vyjadřují rovněž objektový děj okamžitý. Podobně jsme již naznačili (20.14), že vznik tranzitiva hřáti něco souvisí jednak s dotvářením korelací intranzitivnosti/tranzitivnosti (hřáti se → hřáti něco), jednak s dotvářením vidových korelací cestou deprefixace (ohřáti něco → hřáti něco). Stejným způsobem ovšem vznikala i jiná tranzitiva ze starších intranzitiv reflexívních v důsledku působení rozvíjejících se korelací nereflexívní tranzitivum : reflexívní intranzitivum (10.32) a předponové perfektivum : bezpředponové imperfektivum (10.22); srov. mj. také vznik knižního imperfektivního tranzitiva kořiti (např. okem zhrdavým své lupiče do prachu kořila Zeyer / PS) na základě starého intranzitiva reflexívního kořiti se (např. šíje vetchá otrocky se koří Krásnohorská / PS, stč. pan Křištofor se koří a vinen dává ArchKolA 5a, r. 1501/GebSlov ) a starého perfektiva předponového pokořiti (např. já tě pokořím, že budeš v prachu klečeti přede mnou Janda-Cidlinský / PS, stč. oči pyšných pokoříš ŽaltWittb 17,28 humiliabis).