kde ještě některá slova stojí mimo takovou novou korelaci, ač mají systémové postavení blízké jednomu z jejich členů (18.3).
(18.1) Zánik slova působí na souvztažné kmeny ve směru vertikálním (na slova téhož morfému nekořenného) i horizontálním (na slova stejnokořenná). Tak např. zánik adjektiva rozskvrlý (stč. vosk rozskvirlý ŽaltWittb 21,15 cera liquescens) bezpochyby přispěl k oslabení svého kmenoslovného typu umrlý, otrlý, ohroženého již hláskoslovným oddálením od příslušných sloves umřieti, otřieti apod.: slovo umrlý má dnes na rozdíl od stavu staročeského povýtce charakter archaický. Ovšem mnohem závažnější účinky má zánik slova na lexémy stejnokořenné, jež s ním tvoří strukturní kmenoslovné korelace (srov. 17.2). Na jeden takový závažný vývojový postup vyvolaný zánikem korelačního protějšku jsme již upozornili (3.41): je to zánik slovotvorného významu v lexému kmenoslovně izolovaném. Doložili jsme jej vývojem adjektiva nejapný, které v kmenoslovné korelaci se slovesem jápati ‚chápat, postihovat‘ mělo slovotvorný význam ‚nepochopitelný, nepostižitelný‘, ale se zánikem onoho slovesa ho pozbylo a zůstalo v jazyce pro vyjadřování významu posunutého ‚pošetilý, nemoudrý‘ (3.41).
(18.2) Jiným důsledkem takové kmenoslovné izolace je vývojový postup doložený již uvedenou změnou stč. slova poniklec v koniklec v důsledku zániku základního slovesa poniknúti (17). Uveďme podrobněji ještě takový příklad, který zároveň může reprezentovat přednosti analýzy lexikálních vývojových postupů v rámci systému kmenoslovného. Jde o dosud uspokojivě neřešenou otázku, proč má dnešní čeština na místě stč. tranzitiva uvěziti sloveso uvězniti. O poměru staré a nové podoby slovesa vězniti píše stručně Jos. Zubatý ve Sborníku filologickém 6 (1917) 108: „Místo našeho vězniti v staré době se říkalo věziti; lidové sloveso to není, u Jungmanna je doloženo jen uvězniti z Čelakovského, u Kotta vězniti z pozdější ještě doby: zdá se, že to je slovo, teprv počátkem minulého století přejaté z polštiny, která má więźnić vedle więzić.“ V bohatém staročeském slovníkovém materiále skutečně není jednoduché vězniti doloženo, ale máme zde doklad na předponové sloveso uvězniti: on v službě naší jsa, uvězněn jest ArchČ 5,301 (1467). Lze tedy usuzovat, že podoba -vězniti má v češtině domovské právo, a tento závěr můžeme vyvodit i z vnitřního vývoje češtiny: podobně jako vedle starého slovesa posíliti vzniklo na základě adjektiva silný synonymum posilniti (‚učiniti silným‘), mohlo také vedle starého uvěziti vzniknout na základě stč. adjektiva vězný ‚vězeň‘ synonymum uvězniti ‚učiniti vězněm‘; na rozdíl od posíliti však sloveso uvěziti mělo v systému oslabené postavení, a to ze dvou důvodů: jednak zanikl jeho korelační protějšek intranzitivní vězěti ‚býti vězněn‘ (10.11), jednak se jeho hojně frekventovaný tvar participia pasívního hláskově příliš oddálil od tvarů většinových, srov. posíliti : posílen a uvěziti : uvěžen. Proto stč. uvěziti zaniklo a na jeho místo nastoupilo deadjektivní uvězniti. Naznačený vývoj potvrzuje mj. skutečnost, že záměnu uvěziti > uvězniti máme nejdříve doloženu právě v onom kritickém tvaru participia praet. pas. (uvězněn), jak svědčí citovaný doklad. Podle výsledku tohoto vývoje můžeme tedy říci, že v důsledku zániku intranzitiva vězěti ‚býti vězněn‘ přehodnotilo se tranzitivum uvěziti ‚uvězniti‘ ve faktitivum uvězniti k adjektivu vězný ‚vězeň‘ (vězný : uvězniti jako pevný : upevniti apod.). Je to doklad na lexikální vývojový postup, který bychom nazvali přetváření
