děje-počátku / děje-stavu, a proto kmenoslovné vztahy typů siesti – posaditi – seděti, uvřieti – uvařiti – vřieti jsou zde již strukturovány takto:

intranzitivum tranzitivum intranzitivum

dějové : dějové : stavové

siesti : posaditi : seděti

uvřieti : uvařiti : vřieti

Šlo tu vlastně o dvě kmenoslovné korelace tranzitivnosti / intranzitivnosti: prvá (posaditi : siesti, uvařiti: uvřieti) byla založena pouze na jednom významovém distinktivním znaku (tranz. / intranz.), druhá (posaditi : seděti, uvařiti : vřieti) na dvou (tranz. / intranz., děj / stav). Nejpevnější systémové postavení z těchto tří kmenoslovných typů měl tedy typ tranzitivní posaditi, uvařiti, neboť byl vázán dvěma korelacemi. Tím vysvětlujeme tu skutečnost, že nebyl ve vývoji nahrazován jiným, nýbrž naopak sám – jako nepříznakový – mohl aspoň zčásti nahradit oba své korelační protějšky intranzitivní:

siesti > posaditi se : posaditi : býti posazen < seděti

uvřieti > uvařiti se : uvařiti : býti uvařen < vřieti

Takováto náhrada intranzitiv (členů příznakových) tranzitivy (členy nepříznakovými) ve formě reflexívní nebo pasívní je vývojový postup v historii české slovní zásoby dobře doložený: srov. uvedené příklady typů uvřieti > uvařiti se, probednúti > probuditi se (10.32) a hřbieti > býti pohřben, tčieti > býti vetknut (10.11). Rovněž zánik korelace ingresívnosti / durativnosti sloves pohybových typu pojíti : jíti, ponésti : nésti lze vysvětlit náhradou příznakového členu ingresívního (pojíti) členem nepříznakovým, prostým imperfektivem, užitým v ingresívní platnosti podmíněné kontextem (10.13). Systémový předpoklad strukturní změny kmenosloví českého slovesa, která záležela v úpadku kategorie ingresívnosti / durativnosti (v širokém smyslu) a v rozvoji kategorie vidu, vidíme tedy v tom, že gramatický systém zde vyvinul takové prostředky, jimiž mohly být kmenoslovné typy oné upadající kategorie nahrazeny. Srov. poznámku 149.

(18) Z uvedených vlastností kmenoslovného systému vyplývá, že každé slovo s živou slovotvornou strukturou je v něm pevně zapojeno několika kmenoslovnými vztahy („vertikálním“ a „horizontálním“). Jak již jsme na několika místech konstatovali, toto systémové zapojení slova může být ovšem uvolněno zastřením jeho slovotvorné struktury v důsledku hláskoslovné změny (srov. např. stč. výštie k vychoditi, 14.11) nebo tlakem systému gramatického v souvislosti s vývojem jistých kategorií (srov. např. stč. ničěti k -niknúti, 10.11). Takové narušení kmenoslovných vztahů nezřídka pak vede k zániku slova, a to již je porušení rovnováhy v kmenoslovném systému, které může být východiskem dalších změn, obnovujících onu rovnováhu (7.11). Ovšem porušení systémové rovnováhy (souměrnosti) nemusí být jen důsledkem zániku slova (18.1 až 18.2), ale může se pociťovat také na pozadí rozvoje nových korelací tam,