v kmenoslovném systému je dáno jeho vztahem k protějšku imperfektivnímu (sedati), tranzitivnímu (posaditi), stavovému (seděti) a distributivnímu (posedati); tento typ je tedy strukturně charakterizován jako vidově párový perfektivní, intranzitivní, vyjadřující děj dynamický (přechod k stavu), který může být pojat též jako příznakově podílný (vykonávaný více agenty postupně nebo zároveň: vojáci posedali na koně). Proti tomu kmenoslovné systémové zařazení stč. typu siesti bylo dáno pouze jeho vztahem k protějšku imperfektivnímu (sědati), tranzitivnímu (posaditi) a stavovému (seděti). Ze srovnání nč. typu sednouti a stč. typu siesti vyplývají tyto strukturní rozdíly: (1) Takováto perfektiva neměla ještě v staré češtině příznakově podílný (distributivní) protějšek nč. typu posedati. (2) Formálně (slovotvorně) byla tato dějová intranzitiva v staré češtině těsněji spjata se souvztažným intranzitivem stavovým (srov. stč. sěde : sedí a nč. sedne : sedí) i se souvztažným dějovým tranzitivem (srov. stč. sadu : posazu a nč. sednu : posadím). (3) V staré češtině měl kmenoslovný typ siesti širší rozsah než nč. typ sednouti, a to o řadu odvozenin předponových, jako podléci (: podléhati, podložiti, podležěti), přístáti (: přistávati, přistaviti, přístáti), srov. též přilnúti (: přilínati, přilepiti, lpieti) a uváznúti (: váznúti, uvěziti, vězěti). (4) Po stránce významové byl mezi členy příslušných kmenoslovných korelací těsnější vztah než dnes; např. nč. podlehnouti : podložiti již není spjato souvztažnými významy ‚podrobiti se (komu)‘ : ‚podrobiti někoho (komu)‘, jako stč. podléci : podložiti; podobně nč. spojení země leží ladem již nemá dějový protějšek, jaký mělo ještě obdobné spojení staročeské ve výraze země lehla úlehľú ‚stala se úhorem‘, ani nemá příslušný protějšek tranzitivní stč. typu položiti zeḿu pustú. (5) Stará čeština na rozdíl od dnešního živého jazyka měla ještě vedle typu siesti (: sědati, posaditi, seděti) také vidově nepárový typ (po)visnúti (: pověsiti, visěti). Jakou změnu vykazují tyto chronologické strukturní rozdíly? Na jedné straně vidíme, že se u našeho typu formálně uvolňuje vztah mezi členy korelace děje a výsledného stavu i mezi členy korelace tranzitivnosti / intranzitivnosti (viz bod 2), že se uvolňuje i významově (bod 4) a že obě tyto na sebe vázané korelace upadají zánikem svých některých členů (tak např. zaniká podležěti, uvěziti, visnúti aj., viz body 3 a 5). Na druhé straně zde vidíme, že se naopak upevňuje korelace vidová (např. na místo staré dvojice přilnúti : přilípati nastupuje homogennější dvojice přilnouti : přilínati), že přetrvává starý typ vidově párový, kdežto nepárový hyne (bod 5), a že vznikají nové korelace slovesa dokonavého a nedokonavého, totiž předponové perfektivum podílné vedle starého imperfektiva s platností iterativní (viz bod 1 – sedati : posedati; naopak zase vedle staršího perfektiva celkového poseděti vzniká příponové imperfektivum opakované posedávati).
(17.4) Již uvedený vývoj jednoho kmenoslovného typu (siesti > sednouti) poodhaluje hlavní strukturní změnu kmenoslovného systému českého slovesa: v rámci příponového a předponového odvozování se rozvíjejí korelace děje dokonavého a nedokonavého (vidové v širokém slova smyslu) a ustupují korelace děje-počátku / děje-výsledku (stavu) a na ně vázané korelace tranzitivnosti / intranzitivnosti. K rozvoji vidových dvojic v širokém smyslu patří ovšem opatřování starších imperfektiv nejen perfektivy podílnými, distributivními (sedati : posedati, otvírati : zotvírati apod.), ale i perfektivy momentánními (kopati : kopnouti, třpytiti se : třpytnouti se apod.), celkovými (houpati : pohoupati, býti : pobýti apod.), jakož i přitváření
