gramatického systému. Jde totiž o to, že o skutečném zániku lexému bez náhrady můžeme mluvit tam, kde funkci zaniklého lexému nepřejímá žádný lexém plně synonymní, a tak je tomu právě u zmíněného již zániku stavových sloves v korelaci typu pohřésti : hřbieti (10.11), kde na místo zanikajícího lexému – slovesa stavového (tčieti, hřbieti, pnieti aj.) – nastupuje výrazový prostředek nelexikální – tvar pasíva příslušného perfektiva dějového (býti vetknut, býti pohřben, býti rozpjat apod.). Je sice pravda, že zde např. význam stč. slovesa tčieti může být vyjádřen novočeským trčeti a že pníti žije dodnes, ale tyto nč. lexémy neplní rovnocenně funkci uvedených sloves staročeských: trčeti je významově širší než stč. tčieti (po stránce formální ani nemůže být náhradou za tčieti v korelaci s -tknúti) a pníti je zase stylisticky omezenější než stč. pnieti (jde o knižní archaismus). Vcelku lze tedy říci, že v důsledku hláskoslovného rozložení korelací úpadkové kategorie ingresívnosti / durativnosti (pohřésti : hřbieti, rozpieti : pnieti, vetknúti : tčieti aj.) zanikla příslušná slovesa stavová bez rovnocenné náhrady.
(14.22) Z téže oblasti můžeme uvést příklad na významový posun starého lexému, který v důsledku předhistorické změny hláskoslovné vypadl ze své korelace, aniž byl nahrazen jiným. Jak ukazuje srovnávací jazykověda, stavové sloveso trpěti (*tьrpěti) tvořilo v době předhistorické korelaci s dějovým slovesem -trnúti (*-tьrpno̧ti), podobně jako např. lpěti : -lnúti nebo tčieti : -tknúti (10.11), a vzhledem k tomuto slovesu s významem dějovým ‚strnouti, státi se strnulým‘ vyjadřovalo výsledný stav ‚býti strnulý, býti ve strnutí‘. Vysunutím retnice p před sufixem n-ovým (*-tьrpno̧ti > -trnúti) se ovšem stavové sloveso trpěti vzdálilo od tohoto svého dějového protějšku, a poněvadž šlo o rozloženou korelaci ustupující kategorie durativnosti / ingresívnosti, vypadlo z korelace vůbec (a bez náhrady): jako slovo izolované podlehlo významové změně, tj. nabylo historických významů ‚snášeti něco‘ a ‚býti trpným předmětem, na němž se jeví něco zlého‘. Význam ‚snášeti něco‘ (např. mnohoť sem škod trpěl od jeho lidí ArchČ 14, 19/1446) má pak nejblíže k onomu předhistorickému významu ‚být ve strnutí‘, neboť je spojen s představou nehybného čekání, držení, vzdor nepříznivým zásahům, kterým by se chtělo uhnout.
(14.23) Konečně hláskoslovné rozložení korelací upadající kategorie děje a výsledného stavu má i ten důsledek, že se stavové sloveso izolované od svého dějového protějšku formálně přeřazuje do nových kmenoslovných vztahů (srov. 14.13). Jak se takový starý lexém (vypadlý z korelace bez náhrady v důsledku předhistorické změny hláskoslovné) formálně přiklání k lexému neizolovanému, to si můžeme ukázat na historickém vývoji předhistorické korelace *svьtno̧ti : *svьtěti. Staročeské stavové sloveso svtieti ‚svítit, býti jasný‘ (srov. stsl. svьtěti, stč. zuteti ze enitescere GlosGreg 89a, sueti se budú GlosOpat 154a) vzdálilo se v důsledku starých hláskových změn od svého dějového (ingresívního) protějšku svetnúti / ipf. svítati ‚rozsvítiti se, rozjasniti se‘ (srov. vidúci tě, jakžto jiej svetne! Levšt 150b, když počě svítati OtcB 46b cum illuxisset dies), ale v této izolaci nezaniklo, nýbrž podlehlo mimořádným změnám: jeho původní forma svtieti přesmykla se na stvieti a vlivem specializovaného jevového významu ‚zářiti‘ přibrala formální znak intranzitivnosti sě (10.32), zároveň
