vývojový postup, s jakým jsme se setkali u historie nevlastních předložek dík čemu, chyba čeho (11.26a). Obdobně vznikla i žádací částice nechť ze staršího nechať // nechajť, což bylo původně spojení imperativu nechaj (s větnou platností) a spojky ať uvozující obsahovou větu žádací: srov. nejměj péčě, nechaj, ať sě hořem vsteče HradSat 126b (imperativ s větnou platností) a nech ať mrtví pochovávají mrtvé své Blahoslavův NZ L 9,60 sine ut mortui sepeliant mortuos suos (částice). Viz J. Bauer, tamtéž, 169.
(11.33) Užší sepětí vět vytvořilo dále podmínky i pro vznik složených spojek ze spojek jednoduchých a výrazů odkazovacích: „odkazovací výraz se přesunem nebo zánikem pauzy dostal do věty vedlejší a splynul se spojkou. Tento proces probíhá v češtině zejména od 15. stol. (srov. vznik spojek protože, takže, dříve než, prvé než a n. j.; později vzniklo zatím co). Se zánikem pauzy je spojen i vznik spojky jestliže.“
(11.34) Jak dále upozorňuje J. Bauer (tamtéž), těsnější semknutí souvětí se projevilo „výraznějším oddělením od sousedních syntaktických celků“, což mělo ten důsledek v slovní zásobě, že zanikala nebo se omezovala slova navazovací (vztahující se k předchozí větě oddělené od nich koncovou pauzou). Navazovací funkce upadala zejména u těch výrazů, které v pozici mezi větami uvnitř souvětí fungovaly jako spojky a na počátku syntaktického celku měly charakter citoslovečných nebo expresívních částic, takže s přehodnocováním citoslovcí v spojky a s vytvářením semknutějších syntaktických celků se zde vyhrocoval vnitrosystémový rozpor mezi sílícím spojkovým charakterem (významem) a nespojkovou pozicí po koncové pauze (formou). Tak např. hyne částice i navazující přímou řeč po větě uvozovací nebo odpověď či otázku k předchozí větě v dialogu (typ odpovědě jemu mládec a řka: I nevelíš mi sě smieti? OtcB 70b); citoslovečný charakter tohoto navazovacího slova (i) rozpoznal již mistr Jan Hus. Také soudobý jazyk zná takové navazovací i (typ i co tě napadá!), ale to je již přežitek užívání mnohem rozsáhlejšího, jaké měla ještě stará čeština. Snad ještě více vyšlo z užívání navazovací nebo s oslabeným významem důvodovým, srov. např. ještě u Komenského mrzí mne ten život. Nebo mi se žádná věc nelíbí pod sluncem KomLab 190. Citově zabarvené zdůvodnění obsahu předchozí věty vyjadřovalo nebo zejména po otázce: a milujete-li, ješto vás milují, kteraká jest vám milost? nebo hřiešníci milují sebe milujície BiblDrážď L 6,32 (varianty: anoť EvOl, nebo i BiblOl, neb i BiblPad, zajisté i BiblPraž) nam et peccatores = nč. Vždyť i hříšníci milují ty, kteří milují je Žilkův překlad bible. Zde už je možno mluvit o úplném zániku, o nahrazení novým výrazem navazovacím vždyť. Ovšem ústup navazovací funkce spojky nebo nesouvisel jen s těsnějším semknutím souvětí a výraznějším oddělením sousedních syntaktických celků, nýbrž také s odbouráváním mnohoznačnosti spojovacích výrazů a s jejich specializací pro vyjadřování jednotlivých funkcí. Nastupuje-li tedy na místo různých starých odkazovacích slov nebo, anoť, zajisté apod. nový výraz vždyť, specializovaný pro tuto funkci (viz cit. příklad), jde tu také o ustálení formy pro společný obsah abstrahovaný z konkrétních navzájem blízkých významů různých slov, tj. o vývoj k rostoucí abstraktnosti v souvislosti s rozvojem myšlení (viz 27.1).
