[70]číslo strany rukopisuvývojový postup, s jakým jsme se setkali u historie nevlastních předložek dík čemu, chyba čeho (11.26a). Obdobně vznikla i žádací částice nechť ze staršího nechať // nechajť, což bylo původně spojení imperativu nechaj (s větnou platností) a spojky ať uvozující obsahovou větu žádací: srov. nejměj péčě, nechaj, ať sě hořem vsteče HradSat 126b (imperativ s větnou platností) a nech ať mrtví pochovávají mrtvé své Blahoslavův NZ L 9,60 sine ut mortui sepeliant mortuos suos (částice). Viz J. Bauer, tamtéž, 169.

(11.33) Užší sepětí vět vytvořilo dále podmínky i pro vznik složených spojek ze spojek jednoduchých a výrazů odkazovacích: „odkazovací výraz se přesunem nebo zánikem pauzy dostal do věty vedlejší a splynul se spojkou. Tento proces probíhá v češtině zejména od 15. stol. (srov. vznik spojek protože, takže, dříve než, prvé než a n. j.; později vzniklo zatím co). Se zánikem pauzy je spojen i vznik spojky jestliže.“[128] O tom J. Bauer, Vývoj čes. souvětí, 51, 120 aj.

(11.34) Jak dále upozorňuje J. Bauer (tamtéž), těsnější semknutí souvětí se projevilo „výraznějším oddělením od sousedních syntaktických celků“, což mělo ten důsledek v slovní zásobě, že zanikala nebo se omezovala slova navazovací (vztahující se k předchozí větě oddělené od nich koncovou pauzou). Navazovací funkce upadala zejména u těch výrazů, které v pozici mezi větami uvnitř souvětí fungovaly jako spojky a na počátku syntaktického celku měly charakter citoslovečných nebo expresívních částic, takže s přehodnocováním citoslovcí v spojky a s vytvářením semknutějších syntaktických celků se zde vyhrocoval vnitrosystémový rozpor mezi sílícím spojkovým charakterem (významem) a nespojkovou pozicí po koncové pauze (formou). Tak např. hyne částice i navazující přímou řeč po větě uvozovací nebo odpověď či otázku k předchozí větě v dialogu (typ odpovědě jemu mládec a řka: I nevelíš mi sě smieti? OtcB 70b); citoslovečný charakter tohoto navazovacího slova (i) rozpoznal již mistr Jan Hus.[129]J. Bauer, Stč. věta a stč. souvětí, 123. Také soudobý jazyk zná takové navazovací i (typ i co tě napadá!), ale to je již přežitek užívání mnohem rozsáhlejšího, jaké měla ještě stará čeština. Snad ještě více vyšlo z užívání navazovací nebo s oslabeným významem důvodovým, srov. např. ještě u Komenského mrzí mne ten život. Nebo mi se žádná věc nelíbí pod sluncem KomLab 190.[130] O tom podrobněji J. Kurz ve sb. K historickosrovnávacímu studiu slovanských jazyků, Praha 1958, 102n. Citově zabarvené zdůvodnění obsahu předchozí věty vyjadřovalo nebo zejména po otázce: a milujete-li, ješto vás milují, kteraká jest vám milost? nebo hřiešníci milují sebe milujície BiblDrážď L 6,32 (varianty: anoť EvOl, nebo i BiblOl, neb i BiblPad, zajisté i BiblPraž) nam et peccatores = nč. Vždyť i hříšníci milují ty, kteří milují je Žilkův překlad bible. Zde už je možno mluvit o úplném zániku, o nahrazení novým výrazem navazovacím vždyť. Ovšem ústup navazovací funkce spojky nebo nesouvisel jen s těsnějším semknutím souvětí a výraznějším oddělením sousedních syntaktických celků, nýbrž také s odbouráváním mnohoznačnosti spojovacích výrazů a s jejich specializací pro vyjadřování jednotlivých funkcí. Nastupuje-li tedy na místo různých starých odkazovacích slov nebo, anoť, zajisté apod. nový výraz vždyť, specializovaný pro tuto funkci (viz cit. příklad), jde tu také o ustálení formy pro společný obsah abstrahovaný z konkrétních navzájem blízkých významů různých slov, tj. o vývoj k rostoucí abstraktnosti v souvislosti s rozvojem myšlení (viz 27.1).