lexikálních důsledků historické hláskoslovné změny nám poskytuje sloveso. Tak např. lexikální vývojové postupy podnícené zde úžením ie > í můžeme doložit jednak změnou typu ztvrdíš : ztvrdieš v typ ztvrdíš : ztvrdneš (A), jednak změnou typu rozlúčíš : rozlúčieš v typ rozlúčíš : rozlučuješ (B). V obou typech totiž danou hláskoslovnou změnou vzniká homofonie obou členů závažných systémových korelací (tj. vnitrosystémový rozpor 7.14) a odstraňuje se příponovým přebudováním lexému, který se onou změnou formálně ztotožnil se svým korelačním protějškem. Staré sloveso ve své původní, nepřebudované podobě takto zaniká (může ovšem žít nadále v nářečích, o tom níže). — (A) V prvém případě jde o korelaci tranzitivnosti / intranzitivnosti (10.3) starého typu ztvrditi : ztvrděti, jejíž intranzitivní člen ve většině prézentních tvarů úžením ie > í formálně splývá se svým protějškem tranzitivním, a je proto nahrazován slovesem 2. třídy typu ztvrdnúti; v historickém lexikálním materiále českého jazyka se tento vývojový postup jasně projevuje tím, že v starších stč. památkách se napořád vyskytují slovesa změny vlastnosti jako ztvrděti (ŽaltWittb 89,6; ModlLeg 106b aj.), zbohatěti (BiblLitTřeb L1 234b), zžlutěti (HradMagd 55b) apod., kdežto v mladších památkách se již počíná šířit ztvrdnúti (BiblOl Ps 89,6; TkadlA 27b aj.), zbohatnúti (ChelčPost 80b), zžlútnúti (Kruml 345b; ŠtítKlem 154a) apod. Ovšem v rozvoji tohoto typu denominativ 2. třídy nebyla hláskoslovná změna ie > í podnětem jediným (srov. 10.33). — (B) V druhém případě jde o korelaci vidovou starého typu rozlúčiti : rozlúčěti (10.21), jejíž nedokonavý člen ve většině prézentních tvarů úžením ie > í formálně splynul se svým dokonavým protějškem, a byl proto vytlačován jako nevýrazný: na jeho místo nastupují buď imperfektiva tvořená příponou -ova- typu rozlučovati (10.21), nebo imperfektiva utvořená deprefixací typu loučiti (10.22). Ovšem v naší východní jazykové oblasti, kde nebyla provedena hláskoslovná změna ’ā > ie > í, starý typ rozlúčěti se lépe drží.

Výrazný kmenoslovný rozdíl mezi českými nářečími západními a východními (moravskými) záleží právě v tom, že ve východních jsou více rozšířena imperfektiva starého typu roztáčat (k pf. roztočit): srov. východní nadájat, vyhrážat, vyprášat, zaopatřat apod. proti západnímu nadojovat, vyhrožovat, vyprošovat, zaopatřovat apod. Větším rozsahem onoho starobylého typu imperfektiv jsou tedy nářečí východní bližší stavu staročeskému: také v starší češtině existovala řada sloves typu roztáčěti (k pf. roztočiti), kterých již dnešní spisovná čeština nemá, např. umářěti (k umořiti, srov. vých. zmářať), obnávěti (k obnoviti, srov. vých. odnáv́ať „obnovovat“), zaprášěti (k zaprositi, srov. vých. odprášať), narázěti sě (k naroditi sě), přispářěti (k přispořiti), rozmnážěti (k rozmnožiti) aj. Z toho je patrno, že na západní části českého jazykového území začal působit na vývoj slovesného systému nový činitel, který přispěl k úpadku dvojic starého typu roztočiti : roztačati. Domníváme se, že tímto novým činitelem byl specificky západočeský vývoj hláskoslovný, totiž změna ’ā > ie > í.

(15.2) Již v době historické můžeme také pozorovat, jak probíhající změna hlásková vyvolá k životu novou variantu starého slova, přičemž jeho stará podoba nezaniká, ale žije v posunutém významu dále. Takový významový posun starého lexému, vytlačeného z korelace novým lexémem v důsledku historické změny hláskoslovné, můžeme do jisté