mezi onou libovolností a touto nutností je zde pak hybnou silou posunu od základního významu adverbiálního (I) přes význam přípustkový (II) k významu přípustkově odporovacímu (III), viz schéma: I jakýmkoli tichým způsobem smrt chodí, v každém (takovém) případě každému silně škodí – II ačkoli // přestože smrt tiše chodí, přece každému silně škodí – III smrt sice tiše chodí, ale každému silně škodí // každému však silně škodí. Právě onen typ II (ač zvěř i daleko zběhne, však [ohař] teče, ač ho dosiehne AlxV 2325) patří vůbec k nejrozšířenějším stč. větným konstrukcím se spojkou však.
(11.3) Zatímco většina českých předložek nevlastních se takto vytváří z jistých pádů podstatných jmen, jako jsme si ukázali na příkladě stč. chyba čeho (srov. kolem čeho, místo čeho apod.), u spojek je takový původ – souvisící s přehodnocováním adverbií pádového tvaru (všaký → všako > však) – daleko vzácnější. Spojky častěji vznikají přehodnocováním citoslovcí, ztrátou větné platnosti a jinými postupy, které vesměs souvisí se základním gramatickým procesem v oblasti syntaxe, s vývojem k užšímu sepětí vět a rozvojem hypotaxe. Tento základní proces se tedy projevuje v české slovní zásobě řadou vývojových postupů. Uveďme aspoň tyto:
(11.31) S vývojem k těsnějšímu sepětí vět se na místě jejich kontaktu přehodnocuje citoslovce v spojku: vývoj od deiktického (upozorňovacího) citoslovce přes tzv. náladovou částici k spojce shledává Fr. Trávníček u českých spojek a, až, jako, i, ješto, všako aj.; tak široký repertoár spojek citoslovečného původu se však považuje za nereálný. Nesporně ovšem mají takový původ spojovací slova, u nichž je citoslovečná platnost dodnes živá (např. i, srov. 11.34) nebo kde historický materiál dokládá přechod ze stadia citoslovce objektivními změnami; takovou změnou je např. zánik pauzy prokázaný postavením příklonek u stč. nali: srov. uzřě, naliť, … lid sě béře BiblOl 2. Rg 13,34 ecce ‚hle‘ (citoslovce) a liška mnieše oklamajíc čbána, naliť sě oblúdi sama HradLiš 131a ‚a zatím‘ (slovo spojovací). Tento příklad názorně ukazuje, jak se citoslovce ztrátou svého citoslovečného významu (a tím i větné platnosti) přiklání k větě následující a vyvíjí se v spojku, i když právě u slova nali přeměna v spojku nebyla dovršena před jeho zánikem.
(11.32) Podobným způsobem také vznikaly spojovací lexémy z vět jmenných i slovesných. Příklad na vznik spojovacího výrazu z věty jmenné uvádí J. Bauer ve svém výkladu účinkového div že (stč. též div ež): „Bezespoječně se připojovala i účinková jmenná věta div (‚takže byl div‘), a k ní se pak spojkou že (ež) připojila obsahová věta objasňující, co bylo divné. Časem ztratilo slovo div větnou platnost a stalo se spolu s následující spojkou vyjádřením účinku, který by byl málem nastal. Srov. stáchu přěd ním v smutném líci a srdce jde rózno čšticí, ande nenie kto ottušě – div, že nevyskočí dušě AlxV 1903; dvě tak přielišniej bolesti div ež mohla v svém srdci snésti HradMagd 30b…“ (Vývoj českého souvětí 271). Jde tu tedy o analogický
