(14) Zkoumáme-li důsledky předhistorických hláskoslovných změn ve vývoji české slovní zásoby, nemáme možnost metodicky se opřít o práci, která by se touto otázkou soustavněji zabývala. Avšak při studiu takovýchto vývojových souvislostí v oblasti kmenosloví (17), tj. v oblasti morfologie lexikálně sémantické, máme metodické východisko v práci, která zkoumá důsledky předhistorických hláskoslovných změn ve vývoji morfologie gramatické, tj. v oblasti tvarosloví. Je to práce F. V. Mareše Vznik a ranný vývoj slovanské deklinace. Na vývoj morfologie lexikálně sémantické můžeme totiž s výhodou aplikovat tento autorův poznatek: „Vede-li tedy hláskoslovný vývoj … k stejnému znění tvarů, jejichž homofonie je nežádoucí, nebo k nežádoucí introflexi, v takových případech, ale také jen tam, ustupují nevhodné formy, vzniklé hláskoslovně, vývoji morfologickému. Nevhodný hláskoslovně vzniklý tvar se nahradí.“ (s. 59). Marešův pojem „homofonie“ ovšem odpovídá v naší koncepci pojmu „vnitrosystémový rozpor mezi formální shodou a významovým rozdílem“ (7.14); „vnitroflexe“ v jeho pojetí znamená formální rozdíl mezi korelativními formami, daný buď hláskovou alternací (srov. kluk : kluci), nebo nestejnoslabičností (srov. ženám : žen), tj. jde tu vlastně o znaky formálně navzájem vzdalující oba členy korelace (vlastně o další znaky distinktivní), a v tom smyslu se tedy pojem „introflexe“ kryje s naším pojmem „vnitrosystémový rozpor mezi jednoduchým distinktivním znakem významovým a složitým distinktivním znakem formálním“ (7.17); Marešovu pojmu „nežádoucí“ (homofonie, introflexe) pak odpovídá náš pojem „narušující korelace závažné systémové kategorie, která se rozvíjí, upevňuje“ (viz 7.3). Po takovémto pojmovém sblížení obou koncepcí lze již Marešovu tezi aplikovat na souvislost mezi vývojem hláskoslovným a lexikálním takto: (a) vede-li hláskoslovný vývoj k formálnímu ztotožnění (homofonii) nebo k formálně nadbytečnému rozlišení (nastolením výrazné alternace nebo nestejnoslabičnosti) slov tvořících kmenoslovnou korelaci rozvíjející se systémové kategorie, pak se takto narušená kmenoslovná korelace renovuje vytvořením distinktivního znaku chybějícího nebo odstraněním distinktivního znaku nadbytečného; (b) vede-li však hláskoslovný vývoj k takovému narušení kmenoslovné korelace, která je výrazem systémové kategorie upadající, pak se tato korelace rozpadá. Ve vývoji slovní zásoby se pak tyto souvislosti projevují tím, že v prvním případě (a) je starý lexém ve své kmenoslovné korelaci nahrazován lexémem novým (14.1), kdežto v druhém případě (b) starý lexém ze své korelace vypadává bez takové náhrady (14.2); v obou případech (a, b) ovšem starý lexém, který v důsledku hláskoslovné změny vypadl ze své kmenoslovné korelace (tj. octl se v izolaci), podléhá změnám.
(14.1) Již v odkazech závěrečného odstavce 12 jsme upozornili na poměrně častý jev lexikálního vývoje, že v důsledku předhistorických změn hláskoslovných se nahrazuje starý lexém novým v korelaci živé kategorie jazykového systému. Vhodný příklad sem patřící vidíme zvláště v uvedeném již rozvoji českých posesív typu pánóv na místě starého typu páň (9.23). Jak nám ukazují místní jména typů Chrudim a Bezděz, tento starý typ posesív, tvořený palatalizující příponou *-jь, zahrnoval dvě význačné skupiny jmen, která v důsledku měkčení své kmenové souhlásky
