Jak ukazuje V. Machek ve svých studiích (l. c. 94), konstrukce chyba čeho pak poklesá na předložku s významem ‚kromě, mimo, vyjímajíc‘ (uveďme pro příklad: zhaní-li jedna souseda druhú…, rychtář to umluv mezi nimi, a buď jaké jiné svárčivé věci, chyba čárů neb nějakého mordu dětí neb trávení neb zlodějstva, ty věci na pána mají vznešeny bejti od rychtáře ArchČ 22,105, r. 1540); na rozdíl od V. Machka však tento předložkový význam nevysvětlujeme poklesnutím původního významu ‚nedostatek‘ (ani poklesnutím substantivního významu ‚pochyba‘, jak činí J. Gebauer v skladbě své Historické mluvnice jazyka českého, § 299, nýbrž vyvozujeme jej z výrazů typu chyba od cíle, chyba lávky, v nichž činnostní význam ‚minutí čeho‘ poklesl na význam vztahový ,vedle, mimo čeho‘. Toto poklesnutí lze ovšem vysvětlit ztrátou větné platnosti jako u jiných nevlastních předložek nominativního tvaru: jako ve větách typu byl zachráněn dík lékařské péči vznikla předložka dík čemu (‚zásluhou čeho‘) ztrátou větné platnosti buď dík čemu, tak také ve větách typu všecky svrchky, chyba pivovarních a štoku, sobě pobral (srov. GebSlov 1,574) vznikla předložka chyba čeho (‚kromě čeho‘) ztrátou větné platnosti buď chyba čeho, tj. ‚budiž pominuto čeho, vynecháme co‘ (doslova: staň se minutí, vynechání čeho). Srov. 11.32.
(b) Původ spojky však z adjektivního adverbia všako akuzativního tvaru. — Původ odporovacího významu spojek však, avšak není jednotně vykládán. Jos. Zubatý ve svém lístkovém materiálu zaznamenal, že „však má adverzativní význam asi ze spřežek avšak, ale však, kde patřil vlastně k a, ale“. Fr. Trávníček i zde zase pomýšlí na původní větnou platnost citoslovečnou: „… kak mě hanba, však povědě‘ znamenalo původně: cožpak je mi hanba? – hle, povím; … časem ztratilo však, avšak větnou platnost, rovněž platnost citoslovečnou a nabylo platnosti souřadné spojky, a to odporovací“. V. Machek vyvozuje tuto spojkovou funkci z významu příslovce všako, jehož „smysl byl ‚všakým činem, tj. vším způsobem, v každém případě‘, asi jako je vulg. každopádně. Neboj se o mne, však já se uživím = v každém případě, ať se bude dít co chce, jakkoli, vždy. Poněvadž věta s však obsahuje něco protikladného proti předchozí větě, oznamuje zrušení předchozího děje, převládnutí opačného (tu je pojem ‚všakým způsobem‘ zcela na místě), dostalo však význam odporovací: nechtěl jít, oni ho však přinutili.“ — Staročeský lexikální materiál dává v podstatě za pravdu V. Machkovi a umožňuje jeho výklad prohloubit a upřesnit. — V nejstarších staročeských dokladech spojky však nacházíme případy, kdy její souvislost s adjektivem všaký ‚každý‘ jeví se téměř jako totožnost s jmenným tvarem tohoto zájmena (s nom. sg. mask. však): srov. na jedné straně adjektivní užití ktož tu bieše, taký – leč bohatý, chudý – všaký jeho řěč pokornú slyšě AlxV 1294 a na druhé straně doklady ktož v tom boji i málo raněn byl, tak málo odřěn, však inhed života zbyl DalC 58, ač kto zbude meče, ten však v řěku na smrt teče AlxV 1802. Ale takové případy s možností interpretovat však jako adjektivum ‚každý‘ sotva byly samy o sobě východiskem vzniku adverzativní platnosti tohoto slova; předpoklad k onomu významovému vývoji musely mít závažnější, častěji se vyskytující větné konstrukce s však. V nejstarší vrstvě stč. památek se takovou konstrukcí jeví souvětí přípustkové s dvojicí souvztažných adverbií kak(o) – však(o), kde ještě jasně proniká adverbiální význam ‚jakkoli, jakýmkoli způsobem – v každém případě, vždy‘. Příklady: kakož koli (boží tělo) i prokniemu málo dáno jest věrnému, všako cěle jest prvniemu, cělo dáno i druhému, … cěle jistě posledniemu Modlitba Kunhutina v. 67 (149a); kak jest smirt velmi nasnadna, však raději v ňu upadnu, nežli sě tak svých ukradnu AlxBM 131; kakožkoli (smrt) tišě chodí, však každému silně škodí Vít 32b; kakžkoli jest člověk malý na tomto světě, však má anděla sobě otdaného ot boha k svej ostrazě LyraMat 117b; jen z Alexandreidy lze uvésti na takovouto konstrukci celou řadu dokladů, viz AlxV 8, 1736, 1990, AlxM 71, AlxH 303 aj. K tomuto typu pak nejtěsněji přimyká přípustkové souvětí typu kakéžkolivěk jest i malé skrúšenie, však viece dobrého činí v člověcě než najvěčšie almužny dánie AlbRájA 45b. Všechna zde citovaná stč. souvětí mají totiž jeden společný rys, v němž právě vidíme východisko adverzativní platnosti adverbia však: předvětí zde vždy ukazuje na několik nebo na více možností, na jistou libovolnost („ať jde o kohokoli, o jakýkoli způsob, o větší nebo menší míru…“) a závětí se shrnujícím adverbiem však tuto libovolnost omezuje jistým rámcem nutnosti („v každém případě…“); protiklad
