leže); na druhé straně jde o adverbia, která vznikla ustálením předložkových spojení (ať již spojení předložky s pádem, jako dokonce, spatra, nebo s příslovcem – typ dokdy). Typ ve snách, v hlavách přes svůj nynější charakter ustáleného spojení patří svým původem spíše do kategorie první.
Jako určení ve snách, o polednách také příslovečný výraz v hlavách je neparadigmatický, ovšem svým způsobem: specifický význam substantiva (‚místo, kam se obyčejně klade hlava‘) omezuje se zde pouze na pády množného čísla, a to ještě není dobře doložen v celém plurálovém paradigmatu. Historický materiál ukazuje, že plurálové tvary mimo uvedený předložkový lokál se k němu teprve dodatečně přitvářejí (srov. 21.2). Předložkový pád v hlavách, v nohách (lože, hrobu apod.) byl tedy ve svém specifickém významu vlastně izolovaným tvarem. Tato izolovanost, dále lokální nevyhraněnost (ve smyslu otázky kde?, a nikoli v čem?, na čem? apod.), typická pro bezpředložkový lokál, a zvláště existence spolehlivých bezpředložkových paralel v jiných jazycích slovanských – to vše ukazuje na původ výrazu v hlavách z lokálu bezpředložkového. Z toho hlediska se nám jeví v jiném světle než Gebauerovi bezpředložkový lokál hlavách v dokladu mládec k jejie svatému tělu hlavách přistúpiv PasMuzA 146, srov. csl. se žena ležitь nogachъ emu. I kdybychom zde Gebauerův sporný předpoklad „vynechání předložky“ nahradili o něco pravděpodobnějším předpokladem splynutí předložky v s předcházejícím -u (tělu hlavách), stejně bychom předložkový lokál v hlavách a v nohách museli vyvozovat ze starobylého lokálu bezpředložkového *glavachъ a *nogachъ, jaký dodnes existuje v litevštině. Nutí nás k tomu tato fakta: 1. Zjevně archaické csl. doklady typu nogachъ nemůžeme vyvozovat z předložkového typu vъ nogachъ, nýbrž naopak. 2. Místně nevyhraněným významem stojí typ v nohách, v hlavách blíže adverbiím typu doma, vně, jež jsou svým původem bezpředložkové lokály, než skutečným vazbám s předložkou v (význam vazby v domě se místně vyhraňuje např. vztahem k vazbě na domě, ale u místního určení v hlavách – právě tak jako u adverbia doma – takového vztahu není). 3. Plurálová forma v místním určení v hlavách (kde jsou vlastně reálné podmínky pro singulár: u hlavy ležícího) a v nohách (kde jsou vlastně reálné podmínky pro duál: u nohou ležícího) je něčím neobvyklým: vysvětluje se tím, že tu jde o přežitek starobylých samostatných útvarů adverbiálních, jež se včleňovaly do deklinace při dotváření plurálu. Poněvadž předložkové pády vznikly až na základě hotových pádů prostých (jako bližší určení jejich lokálních významů), byly ovšem takovéto adverbiální útvary předplurálové formami bezpředložkovými.
(11.25) Jak tedy patrno, k adverbializaci mají sklon především ty pády jména, které jsou něčím izolovány od běžného paradigmatu: buď anomální bezpředložkovostí (stč. zimě 11.23a), u adjektiv též jmenným tvarem (zle, krutě 11.23b), nebo jen tvaroslovnou výlučností (brzo, skoro 11.23b; stč. na levo, z nova, v hlavách, ve snách 11.24). S touto tendencí ovšem souvisí, že se adverbializují také předložkové pády se zanikajícím paradigmatem. Výsledek takového procesu nám dokládá např. předložkový pád do třetice ‚po třetí‘, jehož substantivum se již mimo toto spojení nevyskytuje; srov. do třetice všeho dobrého; neodpoví-li na mé třetí psaní, pošlu na úřad žalobu Pfleger / PS; zahraj mi, paní, do třetice, abych uslyšel něco více Erben / PS; béře Lidušku do třetice k tanci Český lid / PS aj. Proces adverbializace předložkového pádu v souvislosti s rozpadem paradigmatu příslušného jména můžeme pozorovat např. na historii slova okolek:
