typ komorníč druh, např. v dativu škody mají býti opověděny komorníč druhu DubČáda 113). Přetrvávání nominativních tvarů souviselo s užíváním těchto participií ve vztahu k podmětu věty v platnosti průvodního přísudku, v tzv. platnosti polovětné: v této větné funkci se z nich stejně jako z aktivních participií minulých vyvinula zvláštní lexikálně-morfologická kategorie – přechodníky. Pro vývoj od poměrně samostatné syntaktické platnosti přísudkové k přechodníku je příznačné zanikání spojky mezi větným přísudkem a participiální polovětnou vazbou; tento zánik doznívá ještě v době historické (srov. matka jeho znamenáše všecka ta slova a kladúci v své srdcě EvVíd L 2,51 – matka jeho schováváše všechna slova ta, rozmlúvající v srdci svém EvOl tamtéž, mátě jeho chováše těch všěch slov, nosieci jě v svém srdci BiblOl tamtéž, mater eius conservabat omnia verba haec in corde suo). Dnešní užívání přechodníků je vlastně obnovení archaického, přežilého jazykového stavu: žije pouze v řeči psané, a to v projevech uměleckých a odborných. V řeči mluvené se obráží další stadium vývoje participiálních vazeb, totiž užívání přechodníků ustrnulých, nekongruentních, jež se neshodují ani s podmětem věty, ani s předpokládaným agentem vyjadřovaného děje (např. česká knížata počínaje od Přemysla Oráče). Je ovšem třeba si uvědomit, že k takovému ustrnutí přechodníků, charakterizovanému ztrátou shody s podmětem, docházelo již v době staročeské (srov. od toho póhonu má dáno býti devět grošóv, i svědčenie póhonu v to počítajíce VšehK 95a; přiekop … jest udělán počínajíc od lúky … až do cesty ArchČ 6,14 [1407]). Ustrnutí přechodníků obohacuje slovní zásobu o nové jednotky: vznikají z nich nové předložky (např. vyjma) a hlavně nová příslovce (např. leže, sedě, chtě, nechtě, takřka). Vývoj ustrnulých přechodníků dospívá i k příslovečným výrazům jako vsedě, vleže (11.24), vůčihledě a k „přetvořeninám“ typu přijdouceji (viz rychtářův list z r. 1654: přijdouceji na tu vinici tak se jest vynašlo ArchLoun var.); srov. též nářeční adverbia přechodníkového původu seďačky, ležačky, dřepačky apod.

(11.12) Kromě přetváření participií praes. act. v přechodníky a jejich ustrnuliny projevuje se úpadek starých participiálních konstrukcí také tím, že na jejich místě se šíří vazby infinitivní: typy budu nesa, nepřěsta cěstuje, neviem co čině, zříš sě stojě, vizu tě ležiec aj. jsou nahrazovány infinitivními vazbami typů budu nésti, nepřestal cestovati, nevím co činiti, zříš se státi, vidím tě ležeti apod. Aspoň několik příkladů: budú s tobú Bohu slúžiece HradProk 8b = nč. budou … sloužiti; srov. již v téže památce Maria … plačíc nepřěstává HradMagd 36a a oči vždy slzy prolévajte ni plakati přěstávajte tamtéž 38b; podobně srov. nevědieše co živ zděje AlxV 1431 a nevědieše co učiniti OtcA 403a (tj. i dnešní úzus); tehdy uzřie Syna člověčieho přichodíc v oblace EvSeit L 21,27 = tehdy pak spatří Syna člověka přicházeti v oblaku Žilkův překlad. Vzhledem k tomu, že infinitiv v době historické vyjadřuje děj sám o sobě, kdežto participium signalizuje též vztah k agentu svého děje, jde tu vlastně o odstraňování nadbytečného distinktivního znaku (srov. 7.17) a o vývoj k těsnější semknutosti vazby (srov. níže 11.2). Větší funkční zatížení infinitivu po převzetí úlohy participia pak nebylo asi bez vlivu na odlehčení infinitivu v jiném směru: mohl s tím souviset ústup