ty protivné puotky někdy se k smrti chýlejí TkadlM 256, páni znajíce, že by se tomu záduší k zkáze chýlilo ArchKolB 107b). Ovšem i když se pádu předložkového využívá také k vyjádření významů posunutých, přece jen se zpravidla ponechává i konstrukce bezpředložková (s pádem prostým) pro další významovou diferenciaci, srov. nč. nakloněný k čemu ve významu místním (např. nakloněný k zemi), nakloněný k čemu ve významu posunutém ‚mající sklon k nějaké vlastnosti‘ (např. člověk velmi přívětivý, k veselosti nakloněný Čech / PS, k pesimismu nakloněný duch Byronův Vrchlický / PS), nakloněný čemu ve významu posunutém ‚náchylný k nějaké nemoci‘ (např. já nakloněn jsem kašli, rýmě Machar / PS) a nakloněný komu ve významu posunutém ‚příznivý k někomu‘ (např. vím také, že ti král dnes nakloněn nebyl Zeyer / PS, jsem vám opravdu nakloněna Šmilovský / PS).
(11.23) Diferenciaci syntaktické a lexikálně sémantické úlohy pádů vidíme dále v tom, že bezpředložkové pády ve své paradigmatické funkci příslovečného určení byly nahrazovány pády předložkovými a jako neparadigmatické formy příslovečného určení se lexikalizovaly v adverbia. Tato adverbializace bezpředložkových pádů, podobně jako jejich spojování v semknutější vazby se slovem rozvíjeným (11.21), je vlastní všem jazykům slovanským, ovšem každý z nich zařazuje proces adverbializace do svých specifických souvislostí hláskoslovných a gramatických (7.3), a tím jej usměrňuje a ovlivňuje další vývoj adverbií. Názorný příklad nám zde může poskytnout adverbializace lokálu, který jako bezpředložkový pád vůbec zaniká. Vedle místních určení tvořených lokálem vlastních jmen typu Lysé, Ploskovicích, Rokycanech, Znojmě, rozšířených ještě na počátku 13. století, stará čeština již znala bezpředložkový lokál v podstatě jen jako určení časové (noci, dne, jutřě, zimě, létě, hodě, loni, hodině) a jako příslovce převážně způsobové (dobřě, zle, krutě, nutně, hlasně, tišě, lzě, chytřě, chrabřě, dlúzě, vysocě aj.). V jejich dalším vývoji lze pak vystopovat takovéto postupy, dané specifickými podmínkami českého systému tvaroslovného a hláskoslovného: (a) Stč. bezpředložkové lokály substantiva jako určení času zanikají, nemohou-li se svou formou zařadit k živému bezpředložkovému pádu s funkcí časovou, tj. ke genitivu (podle principu 7.11): zanikly tak stč. lokály jutřě, zimě, létě, hodě, hodině (srov. i zánik nečasových adverbií hořě ‚nahoře‘ a latině ‚latinsky‘), zůstaly však zachovány lokály času přehodnocené v tvar genitivní, srov. oné noci, jednoho dne. (b) Stč. adverbia způsobová, tvarem bezpředložkové lokály adjektiva, zůstávají v převážné většině zachována; zanikají jen ta, v kterých koncovka -ě vyvolala hláskové změny narušující vztah k základnímu adjektivu, tj. adverbia v korelaci typu častý : čěstě (viz princip 7.17): zanikla tak stč. adverbia čěstě (např. najpirve šturm počě, … kdež čěstě skytú hrále AlxH 311), mnozě (např. ten slúha … bude mnozě bit KristA 41a), skořě (např. posle, di k rytířuom skoře DivKlem 500, 206b) a byla ovšem nahrazena příslušným adverbiálním typem, který se hláskově těsněji přimyká k základnímu adjektivu, tj. typem často (: častý), mnoho (: mnohý), skoro (: skorý). Náhrada staré korelace mnohý : mnozě novější korelací mnohý : mnoho je pak obdobou tvaroslovné změny člověk : člověcě v člověk : člověku, -ovi. V takovéto změně, podmíněné hláskoslovně, vidíme tedy podnět k šíření deadjektivních adverbií
