všeobecné) byly signalizovány slovem koli. Stará čeština ještě jasně dokládá přežitky tohoto stavu: slovo koli zde má jednak neurčitý význam ‚jednou, někdy‘, tj. ukazuje na realizaci děje v jednom (kterémkoli) případě z mnoha možných, přičemž nezáleží na tom, v kterém (např. chciť tu radu dáti, ač mne budeš poslúchati, ež jej [Krista] i s matkú ohledáš koli, jakž ty sama žádáš LegKat 628), jednak jako oddělitelná částice u relativ přímo signalizuje děj nejedinečný, tj. opakovaný nebo všeobecný, mimočasový (např. kam sě kto obrátí koli, byly zbitcóv hory, doli AlxV 1745; jemuž úsilno nenie učiniti, což chce koli LegKat 1292; inhedž sě velblúd přěvráti, vňuž koli když sě vyvrátí javor ot moci větrové AlxB 91). Ovšem s úpadkem kategorie neurčenosti nutnost takové signalizace zaniká: slovo koli jako samostatná lexikálně významová jednotka hyne a jako částice srůstá s relativy v jedno slovo. Takovým způsobem vlastně s úpadkem kategorie neurčenosti souvisí vznik neurčitých relativ s komponentem -koli (typů kdokoli, kamkoli apod.).

(9.43) O jiných lexikálních vývojových postupech v souvislosti s úpadkem staré kategorie určenosti / neurčenosti podrobněji pojednává citovaná stať tří autorů. Vyjímáme z ní aspoň výklad o lexikálních vývojových postupech, které byly vyvolány rozbitím staré opozice adjektiv složených a jmenných: „Protiklad určenosti / neurčenosti původně vyjadřovala též opozice adjektiv složených a jmenných; s rozbitím této opozice v atributu pronikají adjektiva složená do predikátu, sbližují se tím se substantivy, a rozvíjí se tak substantivizace adjektiv a participií v pozicích, jež byly dříve závazné pro morfologická substantiva. V slovní zásobě se to projevuje mj. zánikem řady stč. substantiv činitelských s platností dnešních participií, jako tlukač (= tlukoucí), obětovník (= obětující), líbač (= políbivší), netbač (= nedbající), pravdy mluvce (= mluvící pravdu) apod.“ I tento vývojový postup je v historickém materiále českého jazyka doložen spolehlivými doklady typu tlukačovi otevříno bude EvOl L 11,10 pulsanti = tlukúciemu EvZimn, tomu, jenž tluče BiblLit. Stojí za upozornění, že v staré češtině ještě taková deverbativní substantiva měla funkci nejen substantivizovaných participií aktivních (viz typ zbitel ‚kdo pobil, zabíjí‘, např. zahynuli sú od zbitele, tověz od anjela, jenž je zbil HusVýklM 234b), ale i pasívních (viz typ zbitec ‚zabitý, padlý‘, např. kam sě kto obráti koli, byly zbitcóv hory, doli AlxV 1746). — Úpadek starobylých jmen činitelských, provázený rozvojem zpodstatnělých adjektiv, souvisí ovšem také s gramatickým ústupem mužských a-kmenových a ja-kmenových typů příchoda ‚příchozí‘ a otplatcě (9.13).

(10) Na základě staré kategorie určenosti / neurčenosti (konkrétní jedinečnosti a opakovanosti) vznikla bezpochyby i nová kategorie gramatická, vidová kategorie dokonavosti / nedokonavosti, jejíž budování bylo nesporně (již od doby praslovanské) základním vývojovým procesem