závažným prostředkem zvýrazňování perfektiv (i neokamžitých), což se projevovalo jejich přechodem do druhé třídy slovesné (viz vývoj stč. pf. typů řéci > řeknúti, léci > lehnúti, dosieci > dosáhnúti aj.). V pokročilejším vývoji je však její vidový charakter podřízen vidovému charakteru předpony, jak ukazuje vznik imperfektiv n-ových deprefixací (oviti > ovinúti → nč. vinouti) a zvýrazňování n-ových perfektiv vidovou předponou (siesti > sednúti > nč. usednouti, srov. 10.23).

(10.26) Zánik starých kategorií časových v rámci vývoje nového systému vidově-časového projevil se v oblasti slovní zásoby také tím, že se lexikalizovaly ojedinělé tvary zanikajících kategorií. Nejznámějším příkladem je zde ovšem ustrnulý tvar aoristu vece. Příruční slovník jazyka českého jej uvádí jako zastaralý a knižní výraz s významem „pravil, řekl, praví, říká“, např. v citátu z díla Svatopluka Čecha: Mistr slabě usmál se a vece: Zdráv buď hochu! Jde tedy o tvar třetí osoby sg. označující děj v podstatě minulý, již uskutečněný. Proč však na rozdíl od jiných sloves máme zde jen tento tvar? To můžeme vysvětlit jen s přihlédnutím k minulosti slova vece. V staré češtině ještě toto sloveso mělo tvary, které uváděly řeč nejen třetí osoby, ale i řeč osoby první (mluvčího) v jednotném i množném čísle. Srovnejme aspoň tyto příklady:

3. os. sg.: Král uslyšav řěč svých lidí vece: ‚pravil‘

Proč váš smysl v tom blúdí? AlxV 844

1. os. sg.: obrátiv sě k niej vecech: ‚pravil jsem‘

Ó, světlo mých očí OrlojK 482

1. os. pl.: i my vecechom, že takého nižádného ‚pravili jsme‘

mezi sebú nejmáme OtcB 4a

Jak patrno, tvary vecech, vece, vecechom tvořily tedy v staré češtině aoristové paradigma, jaké dodnes zachovaly pomocné tvary podmiňovacího způsobu bych, by, bychom aj. Srovnejme:

staročeské vecech vece vecechom

novočeské

spisovné bych by bychom

Ovšem tyto starobylé tvary bych, bychom jsou vlastní jazyku spisovnému, zatímco v mluvené řeči často slyšíme jejich nespisovnou podobu bysem, bysme. V mluvené řeči tedy v širším měřítku přežívá pouze tvar 3. osoby sg., tj. týž tvar jako vece. Srovnejme:

staročeské vecech vece vecechom

novočeské

nespisovné bysem by bysme

Z toho vidíme, že právě 3. osoba sg. zde měla zvláštní důvod k tomu, aby přežila zánik svého starobylého časování (minulého času jednoduchého, aoristu). To proto, že se na rozdíl od tvarů vecech, bych a vecechom, bychom nevyznačovala nijak zvláštní, neobvyklou koncovkou: tvar vece s významem ‚pravil, řekl‘ se nikterak neliší svým zakončením např. od tvarů káže, nese, chce, kterých můžeme užít také o ději minulém (v tzv. prézentu historickém). Jinými slovy, starobylý minulý tvar vece zachoval