a nezakončeným na likvidu (srov. hloup-nouti, ale moudř-eti, běl-eti): ojedinělé výjimky proti tomuto pravidlu, tj. víceslabičné bohat-nouti a likvidové stár-nouti (s -r- před -nout), lze uspokojivě vysvětlit jen tím, že přešly k tomuto příponovému typu vlivem svých antonym (chud-nouti a mlád-nouti).
(25.2) Významový vývoj lexikálních jednotek je usměrňován antonymním vztahem v různých směrech. Uveďme aspoň dva hlavní případy takového usměrňování významového vývoje lexikálních jednotek působením vztahu antonymního: významové obohacování slova (25.21) a omezování mnohoznačnosti slova v souvislosti s jeho diferenciací (25.22).
(25.21) Snad nejsamozřejmější vliv antonymního vztahu na významový vývoj slov lze vidět v tom, že slovo se obohacuje o nový význam, opoziční k významu příslušného antonyma. Tak srovnáme-li např. antonyma lěvъ a pravъ v starších a mladších fázích vývoje slovanských jazyků, pozorujeme vyrovnávání staršího nepoměru mezi významově chudým lěvъ a významově bohatým pravъ: adjektivum lěvъ nabývá dalších významů opozičních k pravъ, tj. ‚nesprávný, nenáležitý‘ (čes. kdo sní a mlčí, vždy levý konec všeho uchopí PSJČ, pol. lewa strona ‚rub‘), ‚nepravdivý, mylný‘ (sloven. ľavá mienka), ‚nepravý, falešný‘ (pol. lewe dokumenty, lewe nazwisko), ‚nelegitimní‘ (sloven. synček ľavý, pol. dziecko z lewego łoża aj.). Avšak jsou i případy složitější. Tak např. slovo loket ještě v staré češtině (srov. i starší fáze jiných slovanských jazyků) běžně označovalo vedle známé míry (asi 60 cm) také předloktí a vůbec dolní část ruky od nehtů po loketní kloub (např. Ps 43,4 bracchium: loket jich nespasl jest jich ŽaltWittb = rámě jich BiblKral); avšak tento význam byl časem zúžen (viz dnešní plurale tantum lokty ‚náruč‘) a dominantním významem slova loket se stal význam ‚loketní kloub, horní konec předloktí‘, tj. protilehlý protějšek dolního zakončení předloktí, zvaného nehet (*nohet). Jak upozornil V. Machek (EtymSlov 274), těsnost původní asociativní vazby slovanských rýmových slov nogъtъ ‚nehet‘ a lokъtъ ‚předloktí‘ je patrna zejména na dolnoluž. příslovích jako gaž cartoju dajoš nokś, ga wzejo seb́e łokś ‚podej čertovi prst, vezme ruku‘. Šlo tu tedy o opozita speciálního typu, o protiklad mezi dvěma krajnostmi kvantitativními (jako kapka a moře, rok a den, prst a celá ruka), a je tedy pochopitelné, že takový protiklad mohl být snadno přebudován na běžný antonymní protiklad mezi dvěma krajnostmi kvalitativními, v daném případě polohovými: poněvadž předloktím (mírou zvanou loket) se měřilo od nehtu prostředního prstu po loketní kloub, specializoval se název loket na označení tohoto druhého pólu předloktí, jehož protilehlý protějšek nesl rýmové pojmenování nehet (*nohet). Ovšem kromě antonymního vztahu rýmujících se opozit tomuto významovému vývoji napomáhali i jiní činitelé, především užívání slova loket v kontextových pozicích s neutralizovaným rozdílem mezi významem ‚celé předloktí‘ a ‚pouze loketní kloub‘ (typ ruku mu po loket utě AlxV 1693).
(25.22) Antonymní vztah se svým způsobem uplatňuje jako usměrňující činitel lexikálního vývoje i při diferenciaci mnohoznačných slov: slovo mnohoznačné omezuje svou polysémičnost ve prospěch zdůraznění významu, který je opoziční vzhledem k formálně nejbližšímu (rýmujícímu
