‚hlídání‘ : hlídka ‚osoba, osoby hlídající‘), metonymie, přesouvání významu na základě vnějších vztahů věcných (pás ‚opasek‘ : pás ‚čast těla, kde bývá opasek‘), synekdocha, přesun názvu z části na celek a naopak (vrch ‚vrchol‘ : vrch ‚kopec‘), metafora – přenášení názvu na základě podobnosti (kočička ‚malá, milá kočka‘ : kočička ‚jehněda jívy‘) aj. Viz ještě níže kap. 27. — Ovšem vznik nových jednotek dotvářením takovýchto kmenoslovných a lexikálně významových korelací není jediným lexikálním projevem působení příslušných asociativních spojů: působení tohoto psychického činitele vyúsťuje i v jiné vývojové postupy lexikální. V celku se pokusíme naznačit takové různosměrné působení daného asociativního spoje na příkladě závažného lexikálního vztahu antonymního.
Otázka vymezení antonymního vztahu je sama o sobě složitá a není jednotně řešena. Pro náš účel může být vhodným východiskem pojetí vybudované na českém lexikálním materiále a na kritickém zhodnocení hlavních teoretických prací o antonymech: „Antonymický vztah záleží v tom, že jsou udány dvě mezné hodnoty jistého obecně nadřazeného komplexu významových prvků, který může být buď vyjádřen explicite (den 1), nebo zůstat nevyjádřen … Mezi obě mezné krajní hodnoty nelze buď vsunout žádný další člen (den 2 – noc), nebo je mezi ně možno vsunout ještě člen nebo členy další, např. velký – (nevelký) – malý, dobrý – (nedobrý) – zlý.“ Toto pojetí totiž zdůrazňuje právě ty obsahy, mezi kterými je největší napětí, a tedy nejsilnější asociativní vazba, tj. krajnosti, mezné kontrasty, protipóly, ať již mezi ně lze vložit člen třetí, střední (černý – bílý, konec – začátek, málo – mnoho, nad – pod apod.), nebo nikoli (den – noc, bohudík – bohužel, koupit – prodat, hyje – prr apod.): mimořádná těsnost asociativní vazby je zde podložena výsledky experimentální psychologie, která hodnotí antonymní vztah jako dominantní asociativní spoj mezi slovy. Pevnost sepětí takových kontrastních obsahů v našem vědomí se ovšem projevuje ve vývoji slovní zásoby tím, že lexikální jednotky se přizpůsobují interferujícím protějškům antonymním po stránce formální (25.1) i významové (25.2) a že k lexikálním jednotkám, které takového protějšku nemají, se antonyma (opozita) dodatečně přitvářejí (25.3). V tomto posledním případě (25.3) tedy nepůsobí antonymní vztah přímý, tj. vztah ke konkrétní antonymní lexikální jednotce, nýbrž antonymní vztah nepřímý, tj. systémový tlak antonymních dvojic na jednotku stojící mimo jejich systém. Ovšem ono přímé i toto nepřímé působení antonymního vztahu má společného jmenovatele v dominantním principu jazykového vývoje, v „zákoně zachování systémovosti“ (7.1, zvl. 7.11).
(25.1) Hlavní případy usměrňování formálního vývoje lexikálních jednotek vztahem antonymním vidíme v jejich sbližování s antonymy po stránce hláskoslovné (25.11), tvaroslovné (25.12) a slovotvorné (25.13).
(25.11) Hláskoslovné sbližování s antonymy je snad nejběžnějším případem, kdy antonymní vztah působí změnu formy slova. Dokládají to často citované příklady z různých jazyků, jako změna latinského gravis ‚těžký‘ v grevis (ital. greve aj.) vlivem levis ‚lehký‘, vester ‚váš‘ ve voster (rumun. vostru aj.) vlivem noster ‚náš‘, angl. little ‚malý‘ v lickle vlivem mickle ‚velký‘, něm. heute morgen v nářeč. heute morgend vlivem heute abend aj. V oblasti slovanských jazyků ukázal na závažnost takovéhoto působení
