má v jazyce příslušný antonymní protějšek, pak se toto její antonymum přebudovává tak, že se jeho základ přesazuje do její struktury (starorus. žestokyj → žestъkyj vlivem mjakъkyj, stč. posléze → poslé vlivem prvé, bohatěti → bohatnouti vlivem chudnouti, viz 25.1), nebo se podle této lexikální jednotky přebudovává významová struktura jejího antonyma se shodnou strukturou formální (adj. lěvъ nabývá nových významů podle sémanticky bohatšího pravъ, 25.2). Pokud jde o výjimky z této pravidelnosti, zdá se, že jsou spíše zdánlivé a že vlastně ukazují na možnost hlubšího výkladu v rámci uvedených pravidel. Tak např. čes. název běloch se nám jeví jako antonymum přitvořené k černoch, ačkoli tu nejde o společný základ v antonymních strukturách, nýbrž o antonymní základy ve společné struktuře, jak bychom čekali v případě přebudování starého antonyma (a nikoli v případě přitvoření antonyma nového): ve skutečnosti však také subst. černoši vlastně mělo příslušný výraz antonymní, totiž v adjektivu bílí (schopném substantivizace), a ten byl právě přebudován přesazením do společné struktury (běloši). Podobně lze také přesněji vysvětlit vznik stč. antonymní dvojice lácě – prácě: antonymní základy ve společné struktuře zde ukazují na přebudování existujícího antonyma, a proto s nárokem na větší přesnost nebudeme mluvit o přímém přitvoření antonyma lácě k subst. prácě, nýbrž o přitvoření zprostředkovaném (prostřednictvím adjektiva: adjektiva se základem lět-, lěvn- byla vlivem antonyma pracný přebudována na lacný, a teprve odtud bylo odvozeno lácě podle prácě). Přitváření antonyma k lexikální jednotce dosazením antonymního základu do její struktury (25.32) máme tedy doloženo jen jako nepřímé, zprostředkované. — Závěrem je třeba zdůraznit, že podíl na předvedených lexikálních změnách měly nepochybně i jiní činitelé než vztah antonymní, ale působení tohoto vztahu zde považujeme za dominantní.
Podíl několika činitelů na dané lexikální změně za dominantního spolupůsobení asociativního vztahu antonymního lze dobře demonstrovat např. na historii stč. slova posléze > poslé, o níž už byla zmínka (25.11). Jak jsme ukázali v podrobnějším výkladu, stč. adverbium poslé vzniklo ze staršího adverbia-komparativu posléz(e), který byl již izolován od svého základního stupně (posled), a proto mohl pozbýt svého komparativního zakončení -ze; působil zde nepochybně tlak typických opozit prvé a dřéve ve směru vyrovnání struktury obou členů opozice: doklady spolehlivě ukazují, že vývoj šel od běžných kontextů typů dřieve ani posléze (ŽaltWittb 226a) a dřév ani posléz (AlbRájA 48a) k nastolení nového typu dřéve neb poslé (ŠtítKlem 126a), tj. k rýmování slov stejnoslabičných (dřéve : posléze → dřéve : poslé). S takovým formálním vyrovnáváním slov významově sdružených se setkáváme i jinde, viz např. vznik slovenského zájmenného tvaru nik z nikt(o) vlivem neosobního protějšku nič, tj. nič : nikto → nič : nik. Ovšem tendence k vyrovnání s opozitem byla sotva jedinou vhodnou podmínkou k uskutečnění změny posléz(e) > poslé. Byly zde jistě i předpoklady jiné. Tak podobně jako odsunutí -z u zájmena jáz (jáz > já) se vykládá nejen působením opozit ty, my, ale i jevy sandhiovými, lze také odsunutí -z u adverbia posléz vykládati spolupůsobením té skutečnosti, že toto adverbium se nezřídka ocítalo v pozici před sykavkovým náslovím, s nímž splývalo (typ posléz skonali). Jak známo, sklon k ztrátě koncové slabiky nebo hlásky mají především slova delší, a proto vhodné podmínky k zániku -z(e) spatřujeme zvláště v tvaru superlativním najposléz(e). Odpovídá tomu plně ta skutečnost, že nejstarší případy našeho adverbia bez -z(e) máme doloženy právě v superlativní podobě najposlé (PasMuzA 285, 332, 425). Tvar najposlé jeví se jako novotvar také svým rozložením v staročeských památkách, neboť
