působení antonym zvláště O. Hujer: do té doby záhadné formy glybokъ (v různých slovanských nářečích) a ľahký (v slovenštině) vyvodil z původních forem glǫbokъ a lehký hláskovým přikloněním k antonymům („opozitům“) vysokъ a ťažký; v souvislosti s tím upozornil i na to, že lze takovým způsobem vykládat i ojedinělé novotvary, jako české nářeční těchce místo těžce vlivem lehce. Přehlížení tohoto vývojového činitele brání v soudobé historické lexikologii hlouběji osvětlit původ některých lexikálních novotvarů. Jako příklad můžeme uvésti nedávný výklad starorus. novotvaru žestъkyj vedle staré varianty žestokyj ‚tvrdý‘: ačkoli novotvar žestъkyj je hláskovým skladem bližší antonymu mjakъkyj a v nejstarších dokladech má významy s ním paralelní (a dnes je adjektivum žéstkij formálně i významově ještě bližší antonymu mjágkij než adj. žestókij), osvětluje se jeho vznik existencí příslušného slovotvorného modelu a sémantickým sblížením přípon -okъ a ъkъ-, nikoli působením antonyma. Domníváme se, že i v tomto případě je třeba počítat s působením antonymního vztahu právě tak jako v jiných případech odštěpení mladší varianty slova, formálně bližší jeho antonymu. Názorný příklad takového vývoje nám poskytuje vznik stč. adverbia poslé na základě staršího komparativu posléze: v stč. památkách jsou obě varianty s významem ‚potom, později‘ nápadně často doloženy v kontextové opozici s antonymy dřév(e), prvé nebo napřed, a to v takové vzájemné souvislosti, že proti prvému členu se zakončením souhláskovým (dřév, napřed) stojí důsledně druhý člen rovněž se zakončením souhláskovým (posléz, ev. posled), kdežto proti prvému členu s vyzněním samohláskovým (dřéve, prvé) stojí důsledně druhý člen rovněž s vyzněním na samohlásku (posléze, poslé); na formu tohoto adverbia měla tedy vliv podoba příslušného antonyma, a jak ukazuje podrobnější rozbor, vznik dvojslabičného novotvaru poslé ze staršího posléze je vlastně vyrovnáním formální struktury s antonymy dřéve a prvé. Antonymní vztah zde měl tedy podíl přímo na vzniku nového slova, i když přitom ovšem působili i činitelé jiní (viz níže 25.4).
(25.12) Tvaroslovné sbližování s antonymy vidíme v těch případech, kdy dané slovo přejímá koncovky svého antonyma a přechází k jeho flektivnímu typu. Krajní případ, kde slovo takto mění nejen svůj flektivní vzor, ale i svou gramatickou kategorii, máme v českém substantivu líce: význam ‚svrchní, vnější strana‘, který toto neutrum vyjadřovalo ještě v starší češtině (srov. na ruby a ne na líce RešSir 144b), vyjadřuje dnes již jeho novotvar líc, tj. maskulinum vzniklé z onoho neutra přikloněním k antonymu rub.
(25.13) Slovotvorné sbližování s antonymy shledáváme tam, kde daná lexikální jednotka přebudovává svou strukturu podle slovotvorné stavby svého antonymního protějšku. Nejběžnějším případem je zde ovšem taková adaptace, že k původnímu slovotvornému základu se připojuje nový slovotvorný formant, přejatý od antonyma. Příklad nám mohou poskytnout česká slovesa změny stavu odvozená od adjektiv. Jak již ukázal rozbor těchto sloves, v souvislosti s ústupem starého typu bleděti rozvíjel se v češtině doby historické novější typ blednúti, avšak jenom u sloves s adjektivním základem jednoslabičným (srov. bled-nouti, ale šediv-ěti, dřevěn-ěti)
