(např. pojeli sě Ludvík a Johana bez otaza papežova ŠtítBrigF 129b, srov. již dříve BawArn 2981), a tento význam (‚dovolení, souhlas‘) byl přenesen do příslušné antonymní konstrukce kladné s ótazem (např. svatá Marta s uotazem svého mistra … tu ostala PasMuzA 379 de licentia magistri); mimo tato dvě antonymní spojení význam ‚dovolení, souhlas‘ není u slova otaz doložen.
Bylo by možno namítnout, že otázka záporného východiska je zde sporná, že starší mohlo být kladné znění s ótazem. Avšak kromě převahy dokladů ukazuje zde na záporné východisko (bez otaza) také stránka významová: důrazné popření děje jako celku (i s momentem dovršení) vyjadřuje se často popřením jeho počáteční fáze, a proto popřením dotazu (otaz) se náležitě vyjadřuje negace děje, který zpravidla dotazem počíná, totiž negace souhlasu, svolení (srov. i dnešní dostal k tomu svolení? — ne, udělal to bez ptaní). — Ovšem existují i takové výrazy antonymní, kde je těžko rozhodnout, který z obou členů byl základní. V takovém případě vidíme působení antonymního vztahu prostě v tom, že příslušné slovo má jistý posunutý význam pouze v konstrukcích antonymních. V starší češtině takovou dvojici antonymních konstrukcí máme např. ve spojeních proti mysli ‚nevhod‘ a k mysli ‚vhod‘: srov. vězte, že mi taková jeho neslušná a všetečná svévolnost málo proti mysli nenie ArchČ 14,291 (1517) — čtli sú ji (ceduli) sobě tajně, neb jim k mysli nenie ListářRožmb 4,146 (1450).
(25.32) Přitváření antonyma dosazením korelačního základu můžeme doložit příklady, na něž upozorňuje Vl. Šmilauer: že totiž pojmenování mladočeši předpokládá existenci názvu staročeši, název běloši existenci názvu černoši aj. Zajímavý příklad ze staré češtiny uvádí V. Machek (EtymSlov 255): k stč. jménům prácě ‚námaha, trud‘ a pracný ‚nesnadný, těžký‘ byla z adjektivních základů lět- a lěvn- (srov. lot. lēts ‚lehký‘ a naše levný) přitvořena antonyma lacný ‚snadný, lehký‘ a lácě ‚lehkost‘ (toto doloženo jen dvakrát, a to v rýmu s prácě: těžko mi býti v chudobě / střěd tohoto světa lácě, / těžky sú mi všěcky prácě / trpěti na mém životě UmučRoud 13a; by mě i jedna prácě / ni tohoto světa lácě / nesmútila tamtéž 36a).
(25.4) Antonymní vztah je tedy příkladem asociativního spoje s širokou působností ve vývoji slovní zásoby. Jak jsme viděli, působení antonymního vztahu jako činitele lexikálních změn se projevuje v několika směrech: ve sbližování antonym po stránce formální, ať již hláskoslovné (nářeční těchce z těžce vlivem lehce, 25.11), tvaroslovné (m. líc z n. líce vlivem m. rub, 25.12) nebo slovotvorné (nč. bohatnouti za stč. bohatěti přikloněním k chudnouti, 25.13), ve sbližování antonym po stránce významové (stč. hořký ‚horký‘ i ‚hořký‘ se omezuje na význam druhý vlivem sladký, 25.22) a konečně v přitváření antonyma k lexikální jednotce, která je dříve neměla (nč. nevěrný k věrný, nadříditi k podříditi, 25.31; stč. lácě k prácě, 25.32). V podstatě však ve všech těchto případech jde o jeden společný princip: jistý obsah našeho vědomí, vyvolaný nejsilnější – kontrastní – asociativní vazbou s jiným obsahem tam fixovaným jistou lexikální jednotkou, zpracovává se jazykově tak, aby jeho jazykové ztvárnění bylo oné kontrastní – antonymní – lexikální jednotce co nejbližší. Jestliže daná lexikální jednotka nemá v jazyce příslušný antonymní protějšek, pak se toto její antonymum tvoří přeřazením jejího základu do antonymní struktury (abstrahované z existujících antonymních dvojic): podříditi → nadříditi, nekalý → kalý, bez otaza → s ótazem (25.31). Jestliže daná lexikální jednotka
