6. 36, rseczi ApD. a, rzeczi ŽKlem. 86, 5 a j., poče rzeeczi syn boži Štít. ř. 122ᵇ, říci Us., říc BartD. 2, 27 (hol.), řéct t. 1, 10 (zlin.) atd. – Part. řka: rska Jid. 92, rskuczi t. 172, rzkuvcze Pror. 5ᵃ, rzkuvcz t.; zda by otpieral a rzika Rožmb. 19; s obnoveným -e-: něchcel se přiznaŏ řeka Šemb. Dial. 172; – řekl, řekla a řkl, řkla atp.: rzekl ŽKlem. 93, 18, Ol. 2. Par. 2, 11, on jest rzek ŽKlem. 32, 9, ale rzek bóh t. 49, 16 atd., řekl, řek, řekla Us., řekl BartD. 2, 207 (třeb.), řek, řekɫa t. 1, 125 (laš.), řekyl, řekla, řeklo t. 2, 258 (žďár.) atd.; dobře je to vyřeklo písmo ŠtítV. 145, przirzekl KolA. 1512, przirzekli t., aby se održekli t. 1514, przirzekla jest KolČČ. 94ᵃ (1548); nerzkli by byli non dixissent Hrad. 39ᵇ, wyrzkli KolA. 1515, przirzkli KolA. 1513, vyřkl, vyřkla, nařkl, nařkla atp. Us.; byť byl prorok rzkl Ol. 4. Reg. 5, 13, rzkl GestMus. 22ᵃ, rzkla jest Dalila Ol. Súdc. 16, 13, jako s’ rzkla t. 3. Reg. 17, 13, i rzkli sú t. Súdc. 18, 2; bylo tu kdysi neslož. řekl řekla a slož. vy-řekl vy-řekla atp.; -řkl vzniklo trvám dříve ve složeninách: vy-řkl, vy-řkla atp., a potom také v part. nesložených; – řek, řekši, doklady v. v § 79 e); rzekw to zavola Štít. ř. 110ᵇ, odrzekwſſe se Štít. uč. 25ᵃ; rzkaw to zavola EvTřeb. Mat. 13, 8, chyba neuměním; – řečen, řčen, rčen: rzeczenojest ŽKlem. Athan. 25, EvTřeb. Mat. 5, 21, řečeno Us.; ortel nemá rzczen býti Pr. pr. 246, kak to pravda rczena Hrad. 34ᵇ vyřčeno jest ŠtítV. 118, ržcženo VšehK. 52ᵃ; určen Us., a k tomu ustrojeno pak sloveso nové určiti; nařčen Us.; – subst. verb. ke rzcženij VšehK. 145ᵃ, zpuosob oderzcženije t. 8ᵃ, rčení Us. spis.
sahu, sieci, ze sęg-. O přehlásce sah-, sěh- srov. I. str. 108; pravidelnost bývalá se ruší. – Praes. sg. 1. sahu: já ť prziſahu Ol. Gen. 21, 24, t. j. přísahu iuro; slovo toto stalo se rčením často užívaným a při tom skleslo u významu: zapomínalo se, že je to verbum finitum a zejména praes. sg. 1. slovesa přisieci iurare, a bralo se za pouhé zvolání; se změnou takovou zpravidla dostavují se i mimořádné změny hláskové; zde zejména z přisahu stalo se přisau, a vedle toho také sau ze sahu, na př. přisau já Valento tobě Pam. 3, 119, přisau, bratří, poďme k ňemu t. 124, i přisau věř mi t. 120, přisau móžeš mi věřiti t. 131, přisau, poďme, jesti ť čas t. 116, přisau nevyhraje t. 118; dial. přisá, dnes přisá nebude pršet BartD. 2, 373 (val.), je bezpochyby také z přisau; ze rčení přisahu bohu, sahu bohu stalo se přisau bohu, sau bohu: Valento sau bohu Pam. 4, 131; z přisau stalo se dále přisám, tím, že místo staršího sahu a přisahu se ujalo sahám, přisahám, na př. sahám bohu Svěd. (Zikm. Skl. 74); výrazu pak přisám rozumí se nepravě, jak by to bylo = při sám, a nesprávné toto pojetí má za následek chybné výklady a chybnou fraseologii: že prý se má říkati a psáti při sám a nikoli přisám, prý se má říkati při sám bůh a nikoti přisám bohu, přisám ďas Mourek v Libuši 22, I. 303, a že prý se má rozuměti: při (mně) sám bůh (stůj), při (mé, dat. k nom. přě, = mému sporu) sám bůh (pomáhej), při (mou) sám bůh (podporuj), při
