dobrú zemi, ješto uslyšiec slovo, přijmú je a rozplodie ovotce, i dá jedno ovoce třidcětkrát a jiné šestdesátkrát a jiné stokrát.“
Mc4,21 I vecě jim: „Zdali přijde světedlnicě a bude pod kbelec podstrčena nebo pod lože? Však ji vstavie na sviecen. Mc4,22 Neboť nenie ničehož tak skrytého, by sě nezjěvilo, ani ižádný skutek tak tajný, by na jěvo nevyšel. Mc4,23 Jmá li kto uši k slyšění, slyš.“ Mc4,24 I vecě jim: „Vizte, co ste slyšěli: Kterú měrú měřiti budete, túž vám bude zasě otměřeno i přidáno. Mc4,25 Nebo ktož má, bude jemu přidáno, a ktož nemá, ač co má, bude jemu vzato.“
Mc4,26 I povědě: „Takež jest králevstvie nebeské jakožto člověk, když mece siemě v zemi Mc4,27 a potom usne v noci a vstane ve dne, a siemě sě zatiem pučí i bude rósti, a on toho nevie. Mc4,28 Neboť tak země plod dává: najprvé bylinu a potom klas a potom plný užitek v klasu. Mc4,29 A když z sebe provede užitek, inhed lidé přičinie srp, nebo sě blíží žen.“ Mc4,30 I povědě Ježíš: „K čemu přirovnámy králevstvie božie nebo k kterému přísloví přijednámy je? Mc4,31 Jako zrno hořčičné, ješto jest vsěno v zemi, menšie jest všěch sěmen, ješto v zemi jsú. Mc4,32 A když sě zarodí, vzejde jako dřěvo a bude větčie všěch zelin a učiní větve veliké, tak že pod jeho stienem mohú ptáci nebeští bydleti.“ Mc4,33 A tak mnohým příslovím mluvieše jim slovo, jakož slyšěti možiechu, Mc4,34 a bez příslovie nemluvieše jim. A obrátiv sě za sě, svým učedlníkóm všecko vykládáše.
Mc4,35 A vecě jim toho dne, když bieše pozdě: „Pójdem preč.“ Mc4,36 A ostavivše zástup, přijechu jej k sobě v lodí, a jiné lodie biechu s ním. Mc4,37 I sta sě veliký vicher větrový, tak až vlny padáchu v lodí, tak až lodí plna bieše vody. Mc4,38 A on spáše na svrchku lodie na podušcě. A ubudivše jej, vecěchu jemu: „Mistře, neslušie to k tobě, bychom zahynuli?“ Mc4,39 An vstav popřieti větru a vecě moři: „Skroť sě!“ I přesta vietr a by veliké ticho. Mc4,40 A on jim vecě: „Co ste sě lekli? Ještě nemáte viery?“ A oni sě báchu velikým strachem a mluviechu jeden k druhému a řkúc: „Kto jest tento, že větrové i moře jeho poslúchají?“
Pátý
Mc5,1 I přepluchu přes zátoku mořskú do kraje genezaretského. Mc5,2 A když vyjide z lodie, inhed jej potka člověk, vstav z rovóv, s duchem nečistým, Mc5,3 jenž jmějieše své bydlo v roviech, a nemožieše jeho ižádný řetězy uvázati. Mc5,4 Nebo býval jest často řetězy i pútem okován, a všecko jest ztrhal, řetězy i púta zlámal, a ižádný nemohl jeho okrotiti. Mc5,5 A ústavně ve dne i v noci v roviech a po horách bydléše volaje a sám sě kamením tepieše. Mc5,6 Pak uzřěv Ježíše zdaleka, přiběh i pokloni sě, Mc5,7 a zavolav velikým hlasem a řka: „Co jest tobě do mne, Ježíši, synu boha vrchnieho? Zaklínám tě bohem, aby mne nenuzil.“ Mc5,8 Tehdy vecě jemu Ježíš: „Vyjdi, duše nečistý, z člověka!“ Mc5,9 A otáza [jeho]text doplněný editorem[142]jeho] eum lat.: „Které tobě jmě jest?“ Tehdy on otpovědě: „Mně jest jméno Tma, nebo jest nás mnoho.“ Mc5,10 I prosiechu jeho velmi, aby jich nevypúzal ven z kraje. Mc5,11 I bieše tu podlé hory stádo svinské veliké, jenž sě pasieše na poli, Mc5,12 i prosiechu jeho duchové nečistí a řkúce: „Pusť nás u vepřě, ať v ně vejdem!“ Mc5,13 A inhed jim pojiči toho Ježíš. A vyšedše nečistí duchové, vjidechu u vepřě a velikým hlukem vpada stádo u moře, a bieše číslem téměř do dvú tisící, [i]text doplněný editorem[149]i] et lat. ztonuchu v moři. Mc5,14 A ti, ješto sú jě pásli, zaběžechu do města i pronesechu to u městě i na polích, tak že všichni vyjidechu, chtiece viděti, co sě jest stalo. Mc5,15 I přijidechu k Ježíšovi i uzřěchu toho, jímžto jest diábel obloval, sediece oblečena a dobřě smysléce, i lečechu sě. Mc5,16 I vypravichu jim ti, ktož sú viděli, kterak
