sě stalo tomu, jenž jest diábla jměl, a o sviniech. Mc5,17 A oni jeho počěchu prositi, aby vyšel z jich krajin. Mc5,18 A když vjide na lodí Ježíš, počě jeho prositi ten, jenž bieše diáblem oblován, chtě s ním ostati. Mc5,19 Ale Ježíš jemu nepřepusti, ale vecě jemu a řka: „Jdi do svého domu k svým a rozprav jim, co jest dobrého učinil tobě hospodin a slitoval sě jest nad tobú.“ Mc5,20 A otšed ten člověk, i počě kázati v Dekapolí, co dobrého učinil jest jemu Ježíš, tak že sě všichni diviechu. Mc5,21 A když vzjide Ježíš na lodí opět, chtě přes zátoku mořskú, sebra sě k němu veliký zástup, a on bieše podlé moře.

Mc5,22 I přijide k němu jedno kniežě židovské jménem Jairus, a uzřěv jeho, pade k jeho nohám, Mc5,23 velmi prosě jeho a řka: „Již dcera má na smrti jest, poď, vlož svú ruku na ni, ať bude spasena a ožive.“ Mc5,24 I otjide s ním a za ním jdieše veliký zástup, tak že jej dáviechu. Mc5,25 Tehdy jedna žena, ješto trpieše črvenú nemoc dvanádcte let Mc5,26 a mnoho bieše naložila na rozličné lékařstvie i vydala všecko své zbožie, a nic jie neprospělo, ale viece sě hóře jmějieše, Mc5,27 a když uslyšě o Ježíšovi, přišedši v zástup szadu, i dotče sě jeho rúcha. Mc5,28 Nebo sama v sobě mluvieše a řkúc: „Jediné dotknu li sě jeho rúcha, inhed uzdravena budú.“ Mc5,29 A inhed přeschla jest studnicě krve jejie a ona poči na těle, že jest uzdravena od té strasti. Mc5,30 Tehdy Ježíš inhed pozna moc sám v sobě, ješto bieše ot něho vyšla, obrátiv sě k zástupóm, i vecě: „Kto jest dotekl sě mého rúcha?“ Mc5,31 I vecěchu jemu jeho učedlníci: „Vidíš, že tě zástup tiskne, a pravíš: Kto sě mne dotekl jest?“ Mc5,32 I patřieše okolo sebe, chtě ji viděti, ješto to učinila. Mc5,33 Tehdy ta žena bojéci sě i třasúci sě a vidúci sama v sobě, co sě jest stalo, přišedši i pade před ním a povědě jemu všichnu pravdu. Mc5,34 Tehdy Ježíš[vecě]text doplněný editorem[168]vecě] dixit lat. jie: „Dci, viera tvá, ta tě jest spasila, jdi s pokojem a buď zdráva ot tvé strasti.“ Mc5,35 Ještě to mluvieše, a přijdú poslové k kniežěti židovské školy praviece, že jeho dci umřěla jest, a řkúce: „Čemuž dále praciješ s mistrem?“ Mc5,36 Tehdy to uslyšav Ježíš, ješto to praviechu, vecě tomu kniežěti: „Neroď sě žásati, jediné uvěř!“ Mc5,37 I neda za sobú ižádnému jíti, jedné Petrovi a Jakubovi a Janovi, bratru Jakubovu, Mc5,38 i vjidechu v dóm toho kniežěte. A uzřěv tu hluk plačíce a nařiekajíce velmi, Mc5,39 všed k nim, vecě jim: „Co sě mútíte i pláčete? Však děvečka neumřěla, ale spíť.“ Mc5,40 I posmieváchu sě jemu. Pak on vypudiv všěcky, pojem otcě a máteř děveččinu a ty, ješto s ním biechu, i jidechu tu, kdež děvečka ležieše. Mc5,41 A držě ruku děveččinu, i vecě jie: „Thalitacumi!“, to sě vypravuje: „Děvečko, tobě řku, vstaň!“ Mc5,42 A inhed děvečka vsta i chodieše, a ta bieše ve dvúnádcti letech. I lekú sě všichni strachem velikém. Mc5,43 A on jim pilně přikáza, aby toho ižádný nezvěděl, a káza jie dáti jiesti. Mc6,1 A vyšed odtud, otjide do své vlasti a za ním jidechu jeho učedlníci.

VI.

Mc6,2 A když by v sobotu, počě Ježíš ve škole učiti, a mnozí jej slyšiece, diviechu sě jeho učení a řkúce: „Otkud jest tomuto toto všecko? A kteraká jest toto múdrost, ješto jest jemu dána, i také moci, ješto sě dějí skrzě něho a skrzě jeho rucě? Mc6,3 Však jest on kovářiev syn a Marijin, bratr Jakubóv a Jozefóv a Judin a Šimonóv. Však i jeho sestry zde jsú s námi.“ I rozpačěváchu sě na něm. Mc6,4 I vecě jim Ježíš: „Nenie prorok beze cti, jediné v své vlasti a v svém domu a mezi svými přívuznými.“ Mc6,5 I nemožieše tu ižádné moci učiniti, jediné maličko nemocných, vloživ na ně své rucě, uzdravi, Mc6,6 pro jich