učeník i vecě k tomu pústenníku a řka: Stařec tento náš nechce o vysokých věcech mluviti. Ale ktož by jeho tázal o pokušení, tomuť by odpověďal. Tu on rozžěliv sě tú řěčí a všed k starcovi i vecě: Otče, co jest tomu zdieti? Neb pokušenie mého těla to mi panuje. Tu stařec vzezřěv naň míle i vecě jemu a řka: Zavítaj, že, otče, jižť s tebú mluviti budu. Otvoř má usta a naplň jě své dobroty! Tú řěčí ten pústenník popraviv sě i vecě: Zavěrné, žeť jest to cěsta upřiemá i pravá, jížto ty držíš. I poděkovav starci i vráti sě do svých vlastí.
Stařec jeden vecě: Ktož koli bude s tebú mluviti z Písma, nehádaj sě s ním, aneb o kteréž koli věci, die liť dobřě a právě, potvrď jemu toho, a pakliť povie neprávě, takto jemu rci a řka: Ty vieš, kterak mluvíš! A budeš li to držěti i pokoru vždy poznáš a pokoj budeš mieti. Ale budeš li sě ústavně vaditi a budeš chtieti své řěči brániti, skrzě to k hanbě duojdeš.
Bratr jeden tázáše starcě a řka: Dokovad slušie mlčěti, otče? Stařec jemu odpovědě a řka: Donidž tebe neotieží. Neb na všěch miestech, když budeš mlčěti, pokojě poživeš.
Stařec jeden vecě: Jako včela, kamž koli poletí, vždy med sbierá a dělá, takež mnich, kamž koli jde pro buoh, sladkost dobrých skutkuov muož činiti, ač chce právě s bohem přěbývati.
