rač jeho vzkřiesiti a jáť viec také řěči nepropoviem bez rozmysla. A jakž tu prosbu dokona, tak jeho učeník inhed z mrtvých vsta.
Pemen opat vecě: Člověk, jenžto druha učí, a toho sám nečiní, což učí, ten je roven studnici hluboké, v niežto vše zmyjí a všěm své vody dosti dá i napojí, ale sama sě nemuož nasytiti i má všicku nečistotu v sobě bahennú.
A opět vecě: Najprvé nauč svú mysl tomu činiti, jemuž svú řěčí jiné učíš.
Pústenník jeden laik bieše, jenž nemějieše nižádného svěcenie. A když bieše přišel k uopatu Pemenovi, on ho přijě velmi vesele. A když sě objěšta, i počě ten pústenník hlubocě z Písma mluviti a o hlubokých věcech. Tehdy stařec obrátiv sě k druhému bratru a jemu nic neodpovědě. To uzřěv, že jemu ničehuož neodpovie, i vyjide ven smutně i vecě učeníku jeho: Nadarmo sem sě po tak daleké cěstě trudil k tomu, jenž se mnú neráčí mluviti. A všed učeník k svatému Pemenu i vecě: Tento člověk přišelťe sěm k tobě tak slovutný, jenžtoť má velikú slávu v svých vlastech, a ty nechceš s ním mluviti! Odpovědě stařec a řka: On jest člověk nebeský a o nebeských věcech mluví, ale já sem člověk zemský a o zemské věci ledva mohu mluviti. By byl měl co mluviti o přěkážění a o pokušení, ješto diábel přěkážie mnichóm, něco bych byl jemu odpověděl. Ale když on mluví o nebeských věcech, já na sě znám, že toho nic neumiem. A vyšed opět
