následoval přikázanie božieho, abych je plnil. Ale že sem člověk, proto nevědě, jsú li vzácni moji skutci bohu, či nic. Jemužto bratřie vecěchu: Doufáš v své dobré skutky? Avšak sú podlé boha. K tomu on vecě: Neúfám v jiné nežli u boží obličěj, neb jest jinaký súd boží a jinaký lidský.
A dyž bieše ten čas přišel opatu Sizoiemu, když mu bieše s tohoto světa jíti, a bieše sě mnoho starcuov sebralo k ňemu i uzřěchu jeho obličěj, an sě stkví jako poprslek. A tak jim vecě svatý Sizoius: Aj toť, k nám přišel opat, svatý Antonius. A po malé chvíli opět vecě: A toť zástup svatých prorokuov. A opět jeho obličěj počě sě viece stkvieti. I opět vecě: A také sú zde světí apoštolé. A tu jej vidiechu, mluviece s jedněmi. A když počěchu světí starci žádati, aby jim pověděl, s kým je to mluvil, tu on jim vecě: Andělé světí přišli, chtiece mú duši do nebes vzieti! A já jich prosil, aby mne maličko ponechali, abych sě pokál. Světí starci jemu vecěchu: Toběť již nenie třěba pokánie činiti, svatý otče! On jim vecě: Zavěrné, měť sě zdá, žeť sem ješče sě nepočal káti. Po té řěči urozoměchu světí starci, že jest svrchován u bázni božie. Tehdy, ano sě jeho obličěj světí jako slunce, tu on vecě: Vezřěte, vezřěte! Teď hospodin sěm sám přišel a propověděv to i pusti duši. A to miesto, kdež on umřěl, naplni sě tu krásné vuoně.
Svatý Arsennius, když sě bieše přiblížilo jeho skončenie, tu vecě svým učedlníkóm: Nižádný z vás neukazuj nade mnú milosrdie jiného, jediné každý za mě jednu mši spěj.
