Požehnajte tohoto mládencě a modlitbu bohu zaň vzdajte! Tu prosbu učini k každému starci a pak po všěch najposléze nese jej k uopatu Pemenovi. Ale opat nechtieše sě jeho dotknúti. Tu jeho všicni prosichu, aby zaň modlitbu vzdal k bohu, jako sú jiní učinili. Tu on se slzami počě modlitbu činiti a řka: Uzdrav, bože, své stvořenie, ať jemu nepanuje nepřietel diábel! I požehna toho mládencě. A to učiniv i uzdravi toho mládencě. I navrátichu jej jeho otci.
Otec jeden svatý, když jeho tázáchu, jest li svrchované dobré chudoba, odpovědě jim a řka: Velikáť jest věc nedostatky trpěti. Neb ktož jě trpí z své dobré vuole, ten má smutky tělesné, ale věčný pokoj své duši.
Bratr jeden tázáše starcě a řka: Když mi který bratr bude dlužen několiko peněz, upomínati li jej, či nic? Jemužto stařec vecě: Jednú jej napoměň, a tož pokorně. Tu on vecě: A já jej jednú napomanu, a nic mi neprospěje, což pak učiním k tomu! Stařec vecě: Viecež jeho neupomínaj. Tu on opět vecě: A kakož mi je učiniti, a já nemohu přěmoci své mysli, donidž jeho neupomanu nesnadně? Jemuž stařec vecě: Nechaj, ale sám svého myšlenie potreskci, jediné proto, aby nesmútil svého bratra, neboť jest mnich jako i ty.
Bratr jeden tázáše starcě a řka: Otče, kterým {obyčejem}meziřádkový přípisek mladší rukou muož člověk mieti mysl pokornú? Stařec vecě: Když kto své činy a svú zlost opatří dřieve nežli cizí.
I vecě, že jest člověk svrchovaný, jenž jest pokorný. A čímž sě viece člověk ponižije u pokořě, tiem viece ve cti prospievá. Neb jakožto pýcha,
